Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Textures - Phenotype

TexturesPhenotype

Sorgh21.3.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: S Textures je to opět těžké. Nové album nabízí řadu silných momentů, ale jako celek to působí podivně a nejednoznačně. Technicky parádně zvládnutá věc, ale pocity jsou rozpačité.

Tak v Nizozemí stále drží hráze. Alespoň Horní Brabantsko kypí životem, protože se z tamní oblasti ozvali Textures. Po pěti letech přináší zbrusu nový materiál, který nazvali Phenotype. Snad vám přijde vhod.

 

Prvně bych opět zabrousil do slovníku a vysvětlil pojem fenotyp. Dle chytrých manuálů jde o soubor znaků a vlastností živého organismu, které můžeme pozorovat bez hlubšího zkoumání. Víc do hloubky bych raději nešel, protože to nemá význam.

 

Pro mě je zásadnější, že přišli s novým matrošem ve špatnou dobu. Špatnou pro oba, pro mě i to album. Pravdou je, že jsem nikdy nebyl příznivcem tohoto, tak říkajíc, moderního metalu, ale některé věci od Gojiry, Dagoby a koneckonců i Textures ve mně vyvolaly když ne nadšení, tak upřímný obdiv. Konkrétně u Textures nejradši zůstávám v roce 2008, kdy vydali výborné album Silhouettes. Pak u nich došlo ke změně zpěváka, vyšlo album Dualism, které mě už tolik nebralo a teď tu máme desku, se kterou od počátku bojuji. 

 

Nějak na mě nefunguje a vadí mi dvojí optika, skrz kterou kapela komunikuje. Je to takové navoňané, ani ryba, ani rak. Na jednu stranu se kapela stylizuje do nekompromisní pozice tvrďáků, pro které je nemožné zpomalit a odkrýt úsměv, na druhou stranu vyluzují jemný a citlivý sirup pro nanynky. Spíš než zajímavě to působí rušivě. Nejupříměji na mě kapela působí v místech, kde se oddává jádru stylu s přiměřenou porcí agrese a opravdu jen decentní melodickou linkou.

 

 

Z ostatního leze vzoreček jak ze školní lavice. Beru, že při psaní na minulé album Dualism jsem to bral jako způsob vyjádření kapely spojený s názvem alba, ale teď z toho cítím lacinou metodu. Nerad bych, aby to vyznělo, že Phenotype je chudé na nápady. Technicky zaměřené skladby mají nepopiratelné kouzlo, i když nejde říct, že jsou kdovíjak originální. V tomhle ranku hraje spousta hráčů a tak je asi normální, že se posluchač setká s podobnostmi. Monotónní mlátičky doprovázené navztekaným řevem sekají rytmus do členitých úseků a přiznávají kořeny energického metalcoru, kde má své místo i melodická část spojená s čistým zpěvem. Jemné cítění má na albu poměrně silnou pozici, objevuje se jako součást převážně tvrdých skladeb i coby samostatná veličina. Mnohé melodie jsou pěkné a zejména v instrumentálním provedení odvádí pozornost od metalcoreové divokosti stranou.

 

S hodnocením je to pak horší. Tahle dvojakost ubírá body tam, kde by v oddělených rolích překračovali půrměr. Textures natočili desku, která stojí za poslech, ale hlubší cíle jí nepředpovídám. Tahle kapela uchovává zlato v minulosti a na současné cestě zatím jen přerývá prozkoumaný prostor.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

hyena / 24.3.16 12:11odpovědět

po chvilce stravene s touhle deskou.... klidne pasaze = periphery tvrdé pasaze = meshuggah s opileckym hospodskych řevem děkuji, nechci.

-krusty- / 22.3.16 23:32odpovědět

Kdeže jsou doby, kdy mne TEXTURES zabíjeli naživo na Brutalu ve Svojšicích...... Přiznám se, že už album "Silhouettes" mne dost zklamalo. Dnešní produkce je strašně předvídatelná. Možná je to dobře, možná špatně.

-eR- / 21.3.16 14:50odpovědět

...po opravdu mnoha hodinách strávených s touto deskou souhlasím s hodnocením, ačkoli bych přidal tak o deset. :-) Proti drtivé většině podobně pojatých moderních spolků mě tohle baví podstatně víc, přičemž ale opravdu zamrzí, že už to není ten zlatej důl nápadů, co býval kdysi.

Jirka D. / 21.3.16 7:05odpovědět

Nemám s deskou problém ani tak pro kombinaci tvrdých a sladkých pasáží, jako spíš pro v podstatě nulové překvapení a opětovné omílání toho samého stále dokola. Co předminule překvapovalo a bavilo, minule už jen zaujalo a tentokrát prolétlo kolem bez většího vzruchu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky