Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Aristocrats - Culture Clash

The AristocratsCulture Clash

Sorgh24.4.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Tohle je případ, kdy se název kapely setkává s tvorbou. Album Culture Clash působí jako modrá krev mezi běžnou populací a tak lze jen doufat, že svou výjimečností řadu posluchačů neodradí.

The Aristocrats. Z původně jednorázové záležitosti se stal svébytný a silný projekt, který se svěžím elánem táhne trio vynikajících umělců. Mistr kytary Guthrie Govan, který se krom mnoha jiných zakázek podílel na vynikajícím album The Raven… Stevena Wilsona. Dále basák Brian Beller, jenž pro změnu makal s Joem Satrianim či Stevem Vaiem, a jehož sólová alba se rovněž dočkala velmi kladných reakcí. Trojici doplňuje bubeník Marco Minnemann, který se krom sólovek může chlubit také spoluprácí třeba právě s S. Wilsonem, Satrianim a jinými.


Tohle už smrdí exkluzivní společností a tak jen opatrně nakukuji přez žaluzie chlapům do kuchyně, kde se míchá nelehká, klikatá muzika na dlouhé chvíle nerušeného poslechu. A na něco takového se špatně píše. Srdce plesá, ale líná huba doplácí na zanedbanou hudební teorii. Jen těžko uspokojí ty znalé, těm nevědomým jen těžko přiblíží zážitek, který je čeká. Snaha přesvědčit tady naráží na lidské omezení. Spustit Culture Clash je jako vstoupit  do obchodu s plnými regály hraček. Oči kmitají po barevných plastech a blikajících diodách, uši jsou atakovány rachotem plastových samopalů. Podnětů je tolik, že celek zpočátku nedává smysl. Až delší a osvícená konzumace postupně dovolí nahlédnout ten celkový záměr a obhájí tu strastiplnou cestu.


Přitom jde o veselou a šlapavou jízdu, která rozjasní tichý byt. Potvrdí to jakékoliv video z koncertu, na všech je vidět, jak si to muzikanti užívají. Ta souhra je naplňující a práce se daří. To, že jde o instrumentální desku, asi už každý tuší. Ze společného putování nástroje vyrážejí na průzkumy do okolí, vždy jeden vpřed a zbytek mu kryje záda. Nejvíc samozřejmě kytara, ale basa je taky krásně výrazná a samostatná, bicí rezonují přirozeným zvukem. Kytarovým efektům se aristokrati nebrání, kolikrát se ozývají zvuky, u nichž si nejsem jist, jestli nejsou plodem syntezátorových krabiček.

 

Čekal jsem, že za každým rohem bude vykukovat Wilson, ale není to tak zlé.  Aristokrati ve své tvorbě více inklinují k jazzu, skladby se rodí jakoby za pochodu během jamování a jen těžko se odhaduje blízká budoucnost. Tohle je bonbónek pro náročné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Staniol / 8.8.14 10:59odpovědět

Vynikajici kapela, muzikantská absolutni špička, pohodoví lidé. Hrají s velkým nadhledem, radost poslouchat a dívat se na to, jak hraje s lehkosti na top urovni.....Nejbližší koncert bude 1.9.2014 ve Vídni.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky