Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zatímco vy všichni balíte batůžky na festivaly, sháníte se po chybějících kolíkách ke stanu, vypisujete si jména z programů a na rychlost naposloucháváte pokroucená jména z plakátů, já během léta poslušně hniji s nohama na stole a čekám, až se všechny kapely laskavě vyblbnou na festivalech a vrátí se tam, kam patří. Tedy do potemnělých zasmrádlých klubů s hajzlama polepenýma nálepkami. S končícím srpnem jsem pak pochopitelně čím dál nervoznější a není dne, kdy bych alespoň dvakrát neprošel rozličné kulturní rozcestníky a hledal jakýkoli háček, který by pasoval na mou hudební mandli. A tak se mi do cesty připletla sympatická lokální akce Into Hydra's Lair. Jestli vás zajímá, k čemu se název odkazuje, tak jsem na to také nepřišel, ale o to se dneska holt nikdo moc nestará. Masters of Rock se také nikdo neptá, proč se tak ten festival jmenuje, když tam vystupují Sabaton.

Navíc tento večer mi konečně umožnil dohnat jeden starý rest, a to živý poslech Corona Lantern, jejichž debutové album Consuming the Tempest (naše recenze hier) jsem nejednou přetočil a jeho diverzita a nesmlouvavost mě svého času slušně uhranuly. A navíc k prostorům legendárního Rock Café mě váže nevyléčitelná nostalgie, jakkoli ten odpornej budvar se pít nikdy dát nebude, při audienci nad 30 lidí je tam na chcípnutí a teď ještě jako novinku mrdli do horního sálu nějakého pouštěče desek za pultem, ó jaký to mor pražských podniků. Naštěstí téměř všechny tyto pasti lze s trochou zkušeností obejít a já tak s nějakým hodinovým zpožděním vtrhl do sálu, kde již probíhala zvuková zkouška Diligence. Tedy jsem nestihl první kapelu Meltdown, které se tímto omlouvám, určitě byli skvělí.

Diligence týrali zvukaře celkem důkladně, vzhledem k tomu, že většinu jejich členů vlastně čekal dvojitý set, protože náleželi i do sestavy následující Corony. Zřejmě se to týkalo ale zejména odposlechů, protože z podrepráku nebyla žádná zvuková insurgence znát a koncert si šlo vychutnat i čistě poslechově. Diligence hoblovala (pro mě poměrně překvapivě) nepolevující death metal s neodpáratelným groove nádechem. Některé přechody mezi jednotlivými fázemi svazovaly například bassové a bicí linky, které mi okamžitě vyhrabaly z paměti album Post Nihilum Est od Dagoby, nemluvě rovnou o devadesátkové Sepultuře. A tomu napomáhala i očividně dobře vyspalá zpěvačka Daniela, jejíž neselhávající vokál respektuhodně tlačil sál do pokorného uznání. Zmínil jsem se o tom, že vystoupení na mě působilo překvapivě, což je ale svázáno s mojí demencí a neznalostí, kdy jsem po celou dobu Diligence považoval za Coronu Lantern (kvůli podobnému personálnímu obsazení), aniž bych se nad tím zamyslel. Takže celé vystoupení pro mě bylo patřičně bizarní motohlav, protože pocitově jsou tyto kapely poměrně jinde. Diligence přitom byl docela jiný hudební zážitek. Každý motiv jakoby naschvál dával jen nahlédnout k potenciálu skupiny, který mohl být naplněn, kdyby se naplno vrhla do jednoho určitého směru, aby následně byl nahrazen motivem úplně odjinud. Nejednou jsem si říkal "Tohle je taková paráda, zůstaňte mi tady ještě alespoň půlminutu." ale kapela byla nemilosrdná a zase si vyšla nějakou vlastní cestou a ještě si říkala o moshpit. A já to nemyslím vůbec zle, spíš jsem se v přípavě na něco jiného vždycky zachytil jen na chvíli, ale už se nestihl přitáhnout. A pokud to vyznívá příliš kriticky, je to dobře, protože Diligence dle svého živého projevu má v sobě obrovský tvůrčí přetlak, který by je mohl jednou celkem bez problémů vykatapultovat do obecnějšího povědomí a tak si zaslouží srovnávat s opravdovou laťkou. Takhle zatím mohu minimálně navštívení jednoho z jejich koncertů rozhodně doporučit.

Že následující můj černý kůň večera Corona Lantern jsou v zásadě členové Diligence převlečení do černého a potřený nějakým černým svinstvem, jsem předem vůbec netušil. Což iniciovalo můj zmatek v kapelách. No abych to uvedl na pravou míru - stejní byli kytarista Igor a zpěvačka Daniela, bubeník se také přenesl (ačkoli má Diligence i Corona jinak svého) a nové tváře se skrývaly akorát za druhou kytarou a basou. A z toho jeden z těch ksichtů se ještě schovával za jakousi čelistní oponou, či co to bylo. Corona Lantern naplňovala přesně to očekávání, které jsem po poslechu jejich debutu měl. Pomalý, tíživý, atmosférický doom se silnými melodiemi a sympaticky sychravou atmosférou. Pokud jsem si u předchozího vystoupení říkal, že není dle mě kdovíjak nutné během koncertu nějak navazovat kontakt s publikem, protože tak nějak věřím tomu, že v týhle hudbě se moc kecat nemá, tak u Corony jsem mohl být naprosto spokojen. Zpětně pak chápu komunikativnost a nasazení Daniely u předchozího projektu, protože v tomhle srovnání je to zkrátka ta živější a veselejší kapela. Člověk by na to řekl asi něco o terapautovi, ale když jí pak člověk vidí jak v intenzivních pasážích mrští stojan od mikrofonu na zem, asi mu dojde, že přišla na něco lepšího. Jestli bych vypíchnul jeden malý nedostatek vystoupení, tak snad jen, že mi vokál přišel zbytečně přetažený, takže zanikaly občas kytary, jejichž linky mě většinou dost oslovovaly. Coronu Lantern prosím tedy ano a víc. A kdo neslyšel to poslední album, tak hoďte laskavě šekelem na jejich  Bandcamp, ať maj prachy, nemusí chodit do práce a místo toho koncertujou nějak lidsky.

Pak přišel kámen úrazu. O Dærrwin jsem svého času slyšel dost a dle akcí, na kterých se objevovali i díky aktuálnímu charakteru jejich hudby jsem je házel do takové té vlny českého post-metalového vzepětí kam jsem ukládal i projekty typu Drom, Lvmen, Esazlesa či právě Coronu Lantern. To, že mi jejich poslech neustále unikal, dalo vzniknout nějaké mé iluzi o jejich automatické kvalitě, kterou jsem si nenechal kazit ani sem tam prosvítajícími paprsky čirého odporu, které jsem vůči této kapele sem tam zaznamenal. Opatrná těšba na naše první živé seznámení se pak bohužel obrátila v akt čirého zděšení, kdy jsem po druhém songu musel vyklopýtat vstříc rakovině plic. Ty vole to zní jak český Deafheaven. A mě ještě pořád nedošlo, proč by někdo chtěl znít jako Deafhaven. Já vím, ono to tak je schválně, oni to, co chtějí hrát, určitě hrají i dobře, můj problém akorát je s tím, že to, co chtějí hrát, by prostě nemělo existovat. Vzletné postrockové riffy s nepadnoucími sypačkami a neustálé melodické "vydechování" písní působí, jako když vám v barbershopu položí chlapácky na rameno ruku upravený holič, když se mu tam rozbrečíte, protože jste ztratili jógamatku. Existence takovýchto věcí je prostě vedlejší efekt fúzování black metalu, které akorát skýtá naději v tom, že to bude jen určitá fáze srovnatelná se vzletem a párem -corů v nultých letech. O čemž může vypovídat i to, že pro Dærrwin to byl údajně poslední koncert v aktuálním složení.

O co nebyly šťastnější mé slechy, o to více jsem se opřel do tyranie jater a když jsme s holkou téměř ukončili závazek dopít tu flašku tequily za barem do dna, přišlo jako na zavolanou grindové vykoupení v podání Smashing Dumplings. Sál se, jak se na grindcore zavíračky sluší, vyklidil na sympatický tucet zbylých špinavců, kteří jsme si pak mohli pohazovat ruce a nohy do rytmu špičkových sypanic k tanci a poslechu. Obšírnější recenzi bych si bohužel musel cucat z prstu, ono třetí promile si začalo brát to lepší ze mě, nicméně když jsem se druhý den ptal svého kolene a paty, říkaly, že si to parádně užily a že bych tu pětici noků měl pochválit. Takže chválím!