Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Řeknu vám na rovinu, že poslední dobou mě ta informovanost o koncertech docela štve. Jsou akce, které nemají žádnou propagaci, kolikrát nemají ani základní informace na webu klubu, tedy v místě konání. Existuje jen něco, co až nebezpečně zlidovělo – fejsbuk. Nemám tam registraci a ani ji mít nechci, jednoduše nevidím důvod. Bohužel fakt, že se na tomhle portálu zjevuje snad každej, koho znám, hraje do karet pořadatelům, neboť jediné info, které vypouštějí ven, je na stránce dané události. Smrtelník jako já pak nemá absolutně šanci zjistit jakékoliv změny nebo nedej bože časový rozpis. Ta omezenost informací jen a pouze na FB je mrzutá. Světlé zítřky však nevidím, ba naopak… Různorodí pořadatelé totiž jako oficiální web nemají nic jiného než právě tenhle profil, a to je škoda. Pak jsou na vině i kluby, které na svém webu ukážou jen kdo a kdy bude hrát, nějaký silácký popis tolik úžasných kapel a nenápadná větička „info brzy doplníme“. Kolikrát i v den konání zdroje slibují doplnění. Smutné pak je, když se chystáte na akci, která ani nemá vlastní plakát. Tím případem je právě koncert kapely Jucifer, o jehož průběhu se něco dovědět bylo úkolem hodným detektiva. Na webu klubu viselo akorát to, že je vstup zdarma, začíná se v osm a vystoupí ten a ten a ten. Pak hromada jůtubových okének a šlus – odkaz na událost na FB. Dnes velice populární, jednoduché a značně odbyté řešení. Cožpak o to, ty informace člověk kolikrát někde vysonduje od známých apod., ale právě v případě Jucifer mi třeba hodně zamrzela absence plakátu. Já jsem sběratel kdejaké kokotiny a třeba letáčky, plakáty, vstupenky a další pitomosti související s navštívenými akcemi si pravidelně zakládám. V případě vystoupení Jucifer nemám ani co vytisknout. Plakátek co by symbol a ikona této reportáže je čistě ilustrační a vlastně o ničem nevypovídá.

Na den konání jsem byl obzvláště natěšený, neboť Jucifer je kapela, která mě baví a kterou jsem si přál někdy uvidět naživo. Trochu mne zaskočilo zařazení kapely do Cross clubu, ale to se dalo přejít mávnutím ruky. Jenže samotný večer pak neměl úplně nejideálnější průběh. Před osmou hodinou jsem vkročil do nitra klubu, abych zjistil, že dveře, kde jsem akci předpokládal, jsou zavřené. Následovalo drobné ohledání dalších možných míst, které se zároveň rovnalo bloudění v labyrintu – Cross mi nepřijde zrovna dvakrát přehledný. A přitom by stačilo jen pár vytisknutých cedulek s údaji, kudy jít na Jucifer. Zvláště tehdy, když se na venkovním prostranství skvělo další podium, ovšem jiného charakteru, než jaký bych tipoval na hvězdu večera. Zkrátka hned několik akcí ve stejný den. Byl jsem dokonce svědkem, že se jeden – rovněž blouditel – optal na jednom z barů jisté slečny, která odvětila, že je to asi na druhém podiu uvnitř… jasně, všichni hned víme, kde to je, že… Organizační pochybení nakonec prolomilo odemčení dveří už z minula známých prostor lehce po osmé hodině – tedy po čase, kdy jsem doufal v start první kapely (otvíračka klubu na tomto místě je od 18.00).

Další zklamání, avšak trochu tušené, přišlo s vystaveným merchem od Jucifer. Viselo tam jen tričko, které bylo i podivně přilepené ke stolku. Pak nějaký výčet, co všechno mají, ale je to „sold out“ a jakási náplastní výzva, že je možné zakoupit použité činely z koncertu. Jo, to občas někdo prodává, proč ne, já stejně chtěl to triko, ale… Ale to by musel u pultu někdo být, aby bylo možné danou věc vůbec koupit. Za celý večer se tam nikdo kompetentní neobjevil, nebo jsem měl smůlu? Nevím, načumoval jsem k pultu dost často. Inu, to jsou věci, které jsou nepříjemné, ale dá se s nimi vyrovnat. Co bylo další ranou, byl však nijaký harmonogram.

Pořadí kapel se dalo svým způsobem dobře odhadnout. Jejich čas však ne. Celou hodinu trvalo, než se konečně kolem deváté rozezněl první tón předkapely King Keporkak. Ty jsem uzřel prvně v nové sestavě. Nejdříve mne do hrudníku udeřil nahulený zvuk, v který jsem doufal až při závěrečném vystoupení Jucifer. Pak několik nedbalých kolemjdoucích neustále kroužících sem a tam (vrcholem jsou dvoumetrová hovada deroucí se do předních řad). Pánové nasadili ty nejlepší kusy z debutové desky Detachment doplněné o jednu novinku. Hitovky jako Bowl, Herd, nebo Detachment naživo fungují skvěle. Už od instrumentálního proma (pořízené před Crowbar) jsem si jednotlivé kousky zažil pod kůži. Výsledek kazil dunivý zvuk, kde se místy dost topila basa, ale jinak vesměs vše v pohodě. Barvitá kytarová práce, umírněné tempo a skvěle rozprostřený repertoár. Aktuálně má banda vykročeno skvěle a správná nálada jí nechybí. Držím palec a těším se na další střet.

Druhou podporou z domácích hvozdů byla The Corona Lantern. Pokud je znáte, tak si asi říkáte, že tenhle support byl vybrán správně. Ostatně s oběma domácími kapelami jsem velmi spokojen a pořadatele chválím za to, že vybral to lepší z naší domácí nabídky na daném hudebním poli. Trochu jsem se divil, zda je nutné na relativně malém podiu stavět bannery s logem skupiny, ale nakonec se všichni umělci na prkna vešli, takže asi v pohodě. Vlastní způsob nasvícení scény modrou barvou odspodu je další charakteristický prvek pro jejich muziku, stejně jako nesmlouvavý vokál Dahlien. Debutová deska Consuming The Tempest byla myslím odehrána celá, škoda jen, že se v přehlušeném zvuku topily samplované doplňky, které v jistých skladbách tvoří velice mrazivé plochy. Jinde zas kapela dokonale vládne zvláštní disharmonií a citem pro vyšinutost. Na uhrančivý koncert v Žižkostele to sice nemělo, ale pohlcen jsem byl znovu. Tahle banda mě baví, i jim fandím.

A na samotný závěr vidina mohutné hradby pulzujícího dua Jucifer. Ničivá kytara a ultravzteklé bicí, plus někde na pozadí měl být ještě zpěv, ovšem ten zvukař úspěšně zabalil do koule ostatních. On k tomu ani moc neměl jak zasáhnout, neboť malá pyramida z reproduktorů za drobnou Amber udělala své. Z fotek kapely je však jasné, že tahle na pohled křehká dívka je schopna za sebe postavit nekonečný val reproduktorů, takže to, co tu stálo dnes, bylo sice silné, ale ne maximální pro tuhle neotřelou kapelu. I tak se nějakou tu sochu postavit podařilo (rozuměj, slečna o své hudbě hovoří jako o vytváření zvukových soch kdesi v éteru). Na jejich hudbě mi přijde hezké, jak se vyvíjí. Oni prostě v průběhu let hráli to, co je zrovna bavilo. Momentálně je to brutální lomoz grindových rozměrů v kombinaci se sludge droneovou hypnotičností. A věřte, že to rve uši i zrak. Zatímco tvář Amber jsem uviděl snad jen jednou za večer, a to jsem ji de facto nespustil z očí za celou dobou, co se na něj přišla s batůžkem na zádech připravovat, tak Edgarovi jsem se do očí moc dívat nechtěl. To byl totiž běsnící šílenec s neuvěřitelným nasazením. Takhle razantně hrát na bicí jsem ještě nikoho neviděl. Několikrát musel porovnávat svůj nástroj, aby stojany seděly na svých místech, neustále doplňoval paličky a já jen čekal, kdy se uloupne kus činelu a střepina dolétne až do mého oka. Amber se mezitím svíjela v zajetí vlastních tónů a pokoutně nasávala vodu ze svojsky přidělaného kelímku na hradbě beden.

Celý set se nesl v duchu poslední desky District of Dystopia, takže jen a jen hrubá muzika a hlavně bordel. Žádné odlehčené kytarovky z dřívějších let. Žádný čistý hlásek, žádný prostor pro fajnový doom. Zkrátka jen divoké orgie těch nejrychlejších kytarových žánrů, kdy si podávaly ruce punkové zběsilosti s grindcoreovými výplachy. V mezičase došlo na magické zavinování přítomných do hlukových dek, kdy jednoduše oba aktéři nabírali dech a hráli takříkajíc na citlivou notu. Vrcholem podobného snažení pak byl závěr setu – absolutně vyhrocená situace, kdy už jsem čekal, že Edgar svoje bicí jenom rozmlátí na třísky. A pak jen ticho… Amber se z pod vlasů culila a posílala hubičky na všechny strany. Z poslední sliny vyplivaný Edgar kynul davu a po chvilce nadšených ovací se oba uklidili do zákulisí.

Přišel ještě přídavek, ale vzhledem k času půlnoci už jsem prostě byl nucen odejít. Vidina toho, že u svých vchodových dveří budu až za hodinu, mne moc nepovzbuzovala k dalšímu setrvání, stejně jako jistota brzkého vstávání do pondělního pracovního dne. To mi trochu mrzelo, neboť jsem doufal v pokoncertní prodej merče… ale prostě jsem nevydržel.

Ke konci přidám ještě několik negativ. Vskutku raději bych byl, kdyby byl koncert placený, vyhnuli bychom se courání náhodných čumilů a jedinců, kteří se na podobných akcích jinak nevyskytují. Dodržení slušného časového rozpisu by bylo rovněž přijatelnější než hodinový skluz. A neříkejte mi, že se nemohlo hrát hned od osmi, nebo dejme tomu půl deváté, kdy už bylo v místě dostatek lidí. Místo konání (Cross club) v kombinaci s volným vstupným pak mělo za důsledek i infiltrování několika jedinců nevábné vůně, kterou mnozí přesto milují. Tráva mi vážně smrdí, obzvláště v nekuřáckých prostorách. A pokud jste dočetli až sem, tak věřte, že veškerá negativa směřovala jen k dění pod podiem a kolem něj. Na něm bylo totiž všechno v naprostém pořádku. Kapely předvedly, co mohly, blbci v okolí rovněž (chování davu je někdy fascinující – neustálé překračování sem a tam, kdy je vrcholem fakt, že se vám kdosi postaví deset cm před obličej a nejednou). Dojmy z atmosféry mám tak dost rozpačité a víceméně totožné s nedávným vystoupením Sólstafir. Jestli se někdy Jucifer zase objeví v naší zemi (což vzhledem ke kočovnému způsobu tour/cestování je možné), určitě rád zajdu.