Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nikdy jsem nepřilnul k jejich předkům, kteří se honosili dosud známějším jménem Enochian Crescent a jinak tomu bohužel není ani po tom, co kapela změnila název a jednoho zpěváka. Protože tolik zbytečného času, který je věnován doslova vymlácené slámě, na které se kapela snaží navodit klíčení heroismu a obligátních starých legend, to se jen tak nevidí. Ke sklonku roku jsem vůbec body neplýtval, ale v porovnání s Risti  každá deska mnou prozkoumaná stojí o několik tříd výš.

Co deska nabízí? Krom kolovrátku heroických vícehlasých zpěvů, školních bubnů a bzučivých kytar vlastně nic. Na ploše necelých 45 minut se setkáváme s epickým metalem kořeněným špetkou blacku, který jen s lítostí vzhlíží k nedozírným metám, jichž nebude nikdy dosaženo. Z podrostu úrodné zeminy prorůstají na povrch kořeny slavné historie čpící válečnickou touhu po krvi a úctou ke stařešinám rodu. Vypadá to tajemně, ale nějak omšele a nedůvěryhodně. Zkazky vypravuje nový zpěvák a trubadůr Hellwind Tuonenjoki společně se staršinou Viktorem, kteří kombinují havraní krákání s bohatýrským zpěvem bájných reků. Úplně vidím tu nesmiřitelnost v očích a v pozadí opřený meč, který nikdo z mladých neuzvedne. Uh, radši ani nemyslet, co všechno by se mohlo v opilosti stát.

Zatímco po obchodech marně sháním hovězí roh na výrobu korbele, ze sluchátek na moje stárnoucí membrány útočí sborové zpěvy, které mě vracejí do časů filmů pro pamětníky. Nevím, jestli podobný cyklus vysílá i finská televize, ale dojem je podobný. Toto skupinové halekání jen umocňuje válečnický dojem starých bijců, jejich neohroženost a fatalistický pohled na smrt. Strach se lépe snáší ve společnosti stejně postižených bratří, budu proto k tomuto faktu shovívavý. Čím se album vůbec nemůže chlubit, je rytmika. Chybí jí osobitý výraz, ráznost a sebevědomí na trošku složitější výkon. Většina skladeb je postavena buď jen na tlukotu do velkého kotle nebo na stereotypních dávkách kopáků. Nic náročného nebo nezvyklého, ale od podobného počinu by bylo troufalé čekat víc. Prim hraje kytarové drhnutí. Má specifický zvuk, na jednu stranu syrový a hrubý, na druhou stranu si užijeme vysokého kvílení severské meluzíny. Není vzácností setkat se s vysoce posazeným sólem atakujícím frekvenci neoblíbeného hmyzu, ale největší díl práce padá na nenáročné, o to však údernější rify.

Album celou dobu odfukuje v rychlém nebo střednětempém nasazení, ale všechno živé potřebuje čas na regeneraci, proto i tady najdeme pomalejší skladbu. Závěrečná Risti tuto nevýraznou sbírku znaveně uzavírá a ukazuje tvář The Crescent nasvícenou tlumeným světlem odraženým od vodní hladiny. Nelze jí upřít jisté charisma, se kterým útočí na citlivější povahy, ale strašně mě vytáčí zpěv. Asi už jsem poznamenán předchozím poslechem a jen těžko ze sebe dostanu něco pozitivního. Lepší proto bude tuto tyranu ukončit. Ať si tento finský kříž nesou na rameni jen ti odvážnější z nás.