Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Cult - Choice Of Weapon

The CultChoice Of Weapon

Michal Z9.2.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Počin nabitý emocemi a hard rockovou aurou s jasným dávným rukopisem The Cult. Samozřejmě se zde pod sluncem neděje nic nového a hudební scéna není obohacena o nové dimenze. Je však hodnotným kamínkem současnosti, který nachází své důležité místo v mozaice. Pravda, klišé a otřepané figury zde najdete, ale se správným užitím se to stává podružným. Album svébytné, rozmanité, bez výrazně hluchých míst. Dost argumentů na pozastavení se a prožití.

Po pěti letech vyplněných dvěma EP deskami vydávají veteráni The Cult další řadové album "Choice Of Weapon". Pánové měli kariéru v osmdesátkách slušně nakročenou, ale stalo se, co se stalo. Každopádně osobně jsem rád, že jsou s vydáváním desek a koncertně zpět a přidávají svůj dílek do mozaiky. Myslím, že i po letech mají čím oslovit a nejsou jen vyčpělou kulisou, nastraženou na oči kvůli výdělku. Slova o prázdnosti a vymlácenosti rockového stylu je třeba bráti stále na zřetel, ale tu a tam se objeví klasická rocková nahrávka, která stojí za pozornost. Je tato anomálie vlastní The Cult, ročník 2012?

 

Poznávací klenot kapely Astbury, věkem ztrácí na hladkosti a síle svého vokálu a prodává nám své schopnosti se všemi šrámy. Přesto je krásný, patinovaný a pokud se rozezvučí v klenutých silných harmoniích, běhá mráz po zádech. Album má příjemnou stopáž. Nemá šanci začít nudit a uteče tryskem, neb s každou skladbou útočí na odlišné cíle. Hudebníci mající za sebou již dlouhou cestu vystavují něco, k čemuž vede jen ono dlouhatánské trmácení. Album je klasické, chce být silné, ale není proklatě hitové, nebo podlézavé. Má spoustu atributů, od znepokojivého nutkání až po drásavost, která jej nečiní jednoznačným.

 

 

Duo Duffy - Astbury, odnepaměti tvořící jádro kapely, je v sestavě jasné. Od restartu je doplňuje tlučoun John Tempesta. Popravdě do hard rockového stylu zapadá, jako by jím byl odkojen a na své drtivější thrashové a hororové začátky zcela rezignuje. Našel se, chlapec. Astbury je stále využíván pro první linii a Duffy se ujímá mateřské podpory ze zálohy, z které vytváří nosnou konstrukci, po níž se vokalistovi bezpečně šplhá a leze do všech zákoutí, nehrozíc krok do zmaru nebo rockové šedi. Protřelí dravci nemají problém vysolit dřevní rock s mírnou stopovou esencí psychedelie a rozevlátostí, frackovitou nabubřelostí, hraničící s ležérností. Tváří se ukrutně sevřeně a záleží jim na síle celkového sdělení, mířícího svojí naléhavostí na nejcitlivější receptory vnímání.

 

The Cult umějí náramně zvolnit a přesto se vyhnout baladické blamáži. Z pomalejších temp dokáží vykřesat fantastické gradace nabité emocemi. Nejede se zcela v tradičním rockovém rytmu, ale skladby umně kombinují zajímavější struktury, naléhavé s příjemným a znepokojujícím. Poklidné putování a rozjímání přisolené příchutí Morriconeho westernu, či Bowieho v nostalgické poloze. Mnohdy čapám pod krkem myšlenku, že se mi tady rozprostírá umění. Album se umí krásně odlehčeně odvázat a kytarově rozjařit a obsáhnout veletoč od rokecu, přes grunge, až k objímání se s LedZep. Ale to není vše. Vkusně v tyglíku taví Rolling Stones a jako legovací prvek je použit Danzig. Aby se The Cult neopakovali, půjčující si i od černošských bluesmanů jejich tradicionály. Následná montáž pravěké ďáblovy hudby na klasické poznávací elementy kapely, přináší zajímavé momenty, i když s trochou pachuti, neb výpůjčka od čokoládových pánů je až moc okatá. Na druhou stranu to je jízda.

 

 

Album vyšlo i v DeLuxe verzi, ale kdo si ji nepořídí, nebude ošizen nijak razantně. Čtveřice skladeb není nijak objevná. Některé lehce připomínají doby, kdy The Cult koketovali s experimentováním, zbytek je jen vatou. Ještě jedno mám na srdci, aby vás Loudness Wars sebral... Po poslechu nemám chuť se vrátit a dát si skvělé album znovu. Nepotřebuji seřvat, ale být hudbou uchopen a unesen z reality. Takto musím po poslechu sáhnout po starších, zvukově přívětivějších klenotech dávné historie The Cult.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 24.7.18 10:18

Jo, je to bezpochyby špatně, každý má na to nějakej názor, dle mě se tohle dá vyřešit časem až se usadí prach a hlubší integrací, kdy prostě další generace si budou muset uvědomit, že podrývání letitých autorit je taková hezká evropská vlastnost. Já si ale hlavně myslím, že třeba většina těch kapel se ostatním náboženstvím tolik nevěnuje, protože jsou to povětšinou kapely z území s jinou, křesťanskou minulostí. Vždyť v estetice třeba evropských kapel se neustále objevují kulisy opuštěných chrámů, dómů, osamělých soch a jiných sakrálních staveb uprostřed ničeho, které budí zdání věčnosti a neměnnosti, přičemž jsou nám povědomé z historie, naší krajiny a nějakého kulturního dědictví. Pro nás evropany je v dědictví křesťanství stále skryto mnoho ticha a tajemství, proto je to logicky lákavější jej hudebně zpracovat než řekněme islám, který se pro nás bohužel stal kulturním šokem a tím pádem nějaký extrémní hudební reakce na něj v současné době by se svezly nejspíš na vlně toho šoku. Navíc pokud chceš se něčemu postavit, musíš to nejprve poznat a tuhle aprobaci tu má fakt málokdo, obzvláště z extrémní hudební scény. Proto si myslím, že to ještě bude chtít čas, ale i tahle studna se bude časem otevírat.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 10.2.13 21:31odpovědět

astbury je hlasově krapítek unavenější, ale nikdo nemládne...jinak v pohodě album!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky