Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po pěti letech vyplněných dvěma EP deskami vydávají veteráni The Cult další řadové album "Choice Of Weapon". Pánové měli kariéru v osmdesátkách slušně nakročenou, ale stalo se, co se stalo. Každopádně osobně jsem rád, že jsou s vydáváním desek a koncertně zpět a přidávají svůj dílek do mozaiky. Myslím, že i po letech mají čím oslovit a nejsou jen vyčpělou kulisou, nastraženou na oči kvůli výdělku. Slova o prázdnosti a vymlácenosti rockového stylu je třeba bráti stále na zřetel, ale tu a tam se objeví klasická rocková nahrávka, která stojí za pozornost. Je tato anomálie vlastní The Cult, ročník 2012?

Poznávací klenot kapely Astbury, věkem ztrácí na hladkosti a síle svého vokálu a prodává nám své schopnosti se všemi šrámy. Přesto je krásný, patinovaný a pokud se rozezvučí v klenutých silných harmoniích, běhá mráz po zádech. Album má příjemnou stopáž. Nemá šanci začít nudit a uteče tryskem, neb s každou skladbou útočí na odlišné cíle. Hudebníci mající za sebou již dlouhou cestu vystavují něco, k čemuž vede jen ono dlouhatánské trmácení. Album je klasické, chce být silné, ale není proklatě hitové, nebo podlézavé. Má spoustu atributů, od znepokojivého nutkání až po drásavost, která jej nečiní jednoznačným.

Duo Duffy - Astbury, odnepaměti tvořící jádro kapely, je v sestavě jasné. Od restartu je doplňuje tlučoun John Tempesta. Popravdě do hard rockového stylu zapadá, jako by jím byl odkojen a na své drtivější thrashové a hororové začátky zcela rezignuje. Našel se, chlapec. Astbury je stále využíván pro první linii a Duffy se ujímá mateřské podpory ze zálohy, z které vytváří nosnou konstrukci, po níž se vokalistovi bezpečně šplhá a leze do všech zákoutí, nehrozíc krok do zmaru nebo rockové šedi. Protřelí dravci nemají problém vysolit dřevní rock s mírnou stopovou esencí psychedelie a rozevlátostí, frackovitou nabubřelostí, hraničící s ležérností. Tváří se ukrutně sevřeně a záleží jim na síle celkového sdělení, mířícího svojí naléhavostí na nejcitlivější receptory vnímání.

The Cult umějí náramně zvolnit a přesto se vyhnout baladické blamáži. Z pomalejších temp dokáží vykřesat fantastické gradace nabité emocemi. Nejede se zcela v tradičním rockovém rytmu, ale skladby umně kombinují zajímavější struktury, naléhavé s příjemným a znepokojujícím. Poklidné putování a rozjímání přisolené příchutí Morriconeho westernu, či Bowieho v nostalgické poloze. Mnohdy čapám pod krkem myšlenku, že se mi tady rozprostírá umění. Album se umí krásně odlehčeně odvázat a kytarově rozjařit a obsáhnout veletoč od rokecu, přes grunge, až k objímání se s LedZep. Ale to není vše. Vkusně v tyglíku taví Rolling Stones a jako legovací prvek je použit Danzig. Aby se The Cult neopakovali, půjčující si i od černošských bluesmanů jejich tradicionály. Následná montáž pravěké ďáblovy hudby na klasické poznávací elementy kapely, přináší zajímavé momenty, i když s trochou pachuti, neb výpůjčka od čokoládových pánů je až moc okatá. Na druhou stranu to je jízda.

Album vyšlo i v DeLuxe verzi, ale kdo si ji nepořídí, nebude ošizen nijak razantně. Čtveřice skladeb není nijak objevná. Některé lehce připomínají doby, kdy The Cult koketovali s experimentováním, zbytek je jen vatou. Ještě jedno mám na srdci, aby vás Loudness Wars sebral... Po poslechu nemám chuť se vrátit a dát si skvělé album znovu. Nepotřebuji seřvat, ale být hudbou uchopen a unesen z reality. Takto musím po poslechu sáhnout po starších, zvukově přívětivějších klenotech dávné historie The Cult.