Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Deathtrip - Demon Solar Totem

The DeathtripDemon Solar Totem

Victimer3.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Špína za nehty, zimnice i úhybné manévry vysílající signály ven z blackmetalového včelína. The Deathtrip číslo dvě, s kazatelem Kvohstem za mikrofonem.

The Deathtrip patří mezi tělesa, kterým byl dán do vínku titul hvězdný projekt. Také v jeho řadách působí hudebníci, kteří už na scéně něco znamenají, ale jejich pohyb je častější v jiných kapelách a samo vydání nové nahrávky je víc svátkem než pravidelnou stravou pro nenažrané posluchače. The Deathtrip vystupují jako duo, ale na stálý úvazek zde brousí sekyrky pouze Paul Groundwell alias Host. Kolem něj se střídají protřelí vokalisté a každý z nich má na kontě jedno album. A jsou to právě pánové  Aldrahn (první album) a Kvohst (druhé album), kolem kterých se tvoří ta hvězdná aura. No a protože mají oba dva spolu se svým speciálním projevem spojitost s ranými i pozdějšími Dødheimsgard, chtě nechtě vane vítr právě tímto směrem.

 


The Deathtrip opravdu hledí hlavně do minulosti a snaží se po svém vyvolat ducha dob, kdy lesy páchly zteřelým dřevem, chodilo se do nich vstřebávat mystickou sílu okamžiku, nebo jen tak nasávat na staré chatě po prarodičích. Jako v sobě mají The Deathtrip část starých DHG, pravého norského black metalu včel bodavých, tak u nich lze dohledat i tu zlomocnou atmosféru celkově. Ale není to jen staroba a duch tradic, co otáčí tuhle kapelu k dobru zády. Je to také neviditelný avantgardní povlak a současné pokrokové smýšlení, co je nenechá jen v klidu a tmě norského lesa. Čas od času tudy prosvitne něco neobvyklého a není se čemu divit. K těmto lidem to trochu jiné chápaní metalu obecně patří.


Vždyť oba (všichni tři) hlavní protagonisté spadají odjakživa do pytle pokrokových kovotepců. Někdy se jim dokonce už ani kovat nechce a když už se jim po starém řemesle zasteskne, strejně do něj vnáší vlivy odjinud. Nedá se říci, že bych v případě The Deathtrip upřednostňoval jedno nebo druhé album. Každé má svá pro a proti a záleží na mém momentálním rozpoložení, po kterém zrovna sáhnu. Dvojku Demon Solar Totem bych popsal jako protnutí starého vzteklého patriotismu s magicky působící atmosférou a s typicky atypickým Kvohstovým vokálem. Ten opět po svém exceluje. Kdo jej uctívá, jistě tohle album přivítá, neboť mistr hrdla svůj nástroj ukázkově týrá a s klasickým zaujetím nevydrží sípat v jedné rovině, ale neustále svůj projev mění a upravuje. I sebevzteklejší song je časem dokopán do pozice klenutých kázání a ponurého podivínství.


The Deathtrip jsou stejně syroví a neopracovaní, jako lehce vyšinutí a v jemném náklonu k experimentům. Což opět ukazuje spíš na Kvohstovo umění, ale řekl bych, že celý tok alba je jednou nohou out of the past. Les The Deathtrip nevoní jen dřevem a smůlou. V celé té nekromatické atmosféře je něco civilního a současného. Pod černou kápí je účes kluka z plakátu a bílé adidasky. Cítím kusy odletujících třísek a zaujetí pro věc, ale taky kolínskou a motor auta zaparkovaného opodál, protože po svých se sem nikomu nechtělo. Abych se přiznal, z takových Hexvessel cítím lesa daleko víc. Víc magie.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/deathtrip2.jpg

 
To však nic nemění na tom, že Demon Solar Totem je slušnou kolekcí probouzející tu přitažlivě odpornou blackmetalovou zvířeckost, a to se v tuto chvíli počítá a je nejdůležitější. Ten pravý, až staré Burzum probouzející bzukot ve skladbách Angel Fossils nebo Surrender to a Higher Power prostě nejde jen tak zavrhnout. Naopak, je to čiré blaho. Demon Solar Totem není prachsprostá tepanice, ani unylá hoblovačka, ale rozebírání a rekultivace zarostlých kořenů. Je to obřad, kterému nechybí démoničnost, ale schází mu genialita. Celou hrací dobu se zkrátka královsky nebavím. I tak je Demon Solar Totem dobrá věc, u které musí černá duše zaplesat. A pakliže se ze zavátých hrobů stále ozývají staří známí Dødheimsgard, o to více plesají jejich fans.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky