Recenze: The Devil Wears Prada

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

The Devil Wears PradaZombie (EP)

Ruadek10.3.2011

Zdroj: mp3 (320kbps)

Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro

VERDIKT: Nevím, s jakým materiálem přišli kluci na nové desce, ale tohle je bomba. Zda mají tolik invence, aby jim to vystačilo i na další desku, nevím, jsem na to každopádně velmi zvědav. Zombiecore v celé své apokalyptické kráse.

Metalcoreová banda z Ohia zplodila v rámci svého vývoje docela nevídané dílko. Předem upozorňuji na fakt, že metalcore není můj styl, který bych upřednostňoval. Nevstávám s metalcorem, ani při něm nesnídám. Neřve mi do uší, když jedu do práce, ani na něj netančím s hlasitým křepčením. Přesto se v mé sbírce pár masitých kousků, co tento styl vyznávají, najde. A tak se stalo, že pro mne zcela neznámá banda nahrála něco, co mnou trochu praštilo o zem. V tom dobrém smyslu slova i věci.

Jak už název napovídá, budeme si tady vyřvávat plíce o čemsi, co nedojde do ledničky, aniž by cestou něco ztratilo. Ne, o malomocných to dnes nebude. Zombies, apokalypsa, motorové pily a brokárna. Tedy takové ty okázale optimistické výhledy do roků příštích. TDWP nám tuto vizi servírují stylem tornáda. Od prvního hrábnutí do strun je to trochu jako útok zombies, čelní střet, prasklá lebka a odkudsi z prostoru siréna. Lepkavá krev z uší a rozdrcený úsměv. Leader skupiny, Mike Hranica je čtenářem Maxe Brookse a jeho příručky pro přežití „The Zombie Survival Guide“ a tak se rozjel poctivý zombiecore bez nejmenšího otálení. Skladby se nesou v ultrabrutálním duchu až grindoidních výjezdů na hraně metalcoreu, refrény jsou melodické a zbytek hlína smíšená s nehty. Dočetl jsem se, že skupina pracovala na zvuku, jaký od nich fanoušci ještě nikdy neslyšeli a dávám jim za to palec nahoru. TDWP nejsou moc na straně lidské jako spíše na straně sprintujících mrtvol a vše postupně upadá v chaos a zmatek. Baví mě poslouchat ty tuny nápadů, jaké kluci dostali do své hudby. Síla toho stylu je obohacena o notnou dávku atmosféry, kterou umocňuje velké množství dokonale nazvučených vsuvek (motorová pila, úryvky rozhovorů...).

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.