Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Název kapely Battle Path i obal nové desky Ambedo sice nahrává předsudkům o jakési tuctové folk/pagan metalové záležitosti, ale naštěstí je pravda někde jinde. Kapela se našla v žánru, který je sloučeninou doom metalu, black metalu a jako pojivo je použita trocha sludge a psychedelie (ale opravdu jen trocha).

Debut téhle kapely jsem jaktěživ neslyšel, zato druhou desku Empiric už ano. Již tenkrát ve mně zanechala celkem pozitivní dojmy a její roztahané skladby mi nejsou proti srsti ani dnes. Proto jsem po aktuálním díle Ambedo sáhl s jistým nadšením a zvědavostí. Zklamání přišlo vlastně hned z kraje, kdy jsem poprvé uviděl podivný obal, zdobící novou desku. Na předsudky většinou nedávám, ale dojmy z obalu raději překračuji a rovnou se pouštím do nitra desky a do hudby samotné. Žádné stopy laciného pohanství a nejapného folku. Uf…

Z celkového pohledu je Ambedo pestrobarevná škála nápadů a směsice vlivů je slušně široká. Je potom čistě na našem individuálním vjemu, zda budeme vidět problém v tom, že některé momenty jsou celkem jasně předdefinované jinými kapelami známějšího jména. Můžeme totiž snadno vystopovat odkazy Neurosis, Ufomammut a dalších jim podobných. Na druhé straně žánrové barikády pak stojí náznaky blackmetalových těles, z nichž zmiňme především Aosoth. Ale je dobré upozornit, že odkazy na tato jména přichází jen v některých momentech desky. Osobně bych v tom nespatřoval žádnou velkou tragédii, jde prostě jen o inspiraci, která možná i nechtíc přerostla původní záměr. Osobně si nemyslím, že Battle Path jsou z těch, co by kopírovali. Prostě jen upozorňují. A to je fajn.

Na stranu druhou se může zdát, že toho deska v sobě má až příliš mnoho (skladby jsou samy o sobě dost dlouhé) a klidně by mohla projít několika škrtanci. Rozhodně ale nejde říci, že by to byla nějaká splácanina všeho možného i nemožného. Každá skladba je něčím jiná, jedna tepe v duchu hrubého blacku, jiná zas unáší posluchače na vlnách doomu. Je to deska svědomitého přístupu, která má velké ambice a ve skladbách najdeme vše, co je aktuálně žádané. A je to zahráno výtečně, s nápadem a téměř vlastním rukopisem.

S postupující dobou a narůstajícím počtem poslechů se album celkem úspěšně zavrtává do paměti - jeho melodie se snadno pamatují a některé momenty jdou rovnou pod kůži. Hra kytar je výrazná a mnohdy na ní stojí celá stopáž skladby, naproti tomu vokál je spíše jen občasným doplňkem a posluchač jej skoro nevnímá – zkrátka další nástroj v kompozici. Ovšem syntezátory a vůbec klávesové nástroje jsou výborné, protože právě ty dodávají skladbám hloubku atmosféry a obohacující jejich rozměr směrem k lehké psychedelii. Máte-li chuť si trochu zaobjevovat a zadumat, Battle Path a jejich nová deska by pro vás mohlo být to pravé.