Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Co se vám vybaví při vyslovení trojice slov „italská metalová scéna“? Mnozí zcela jistě vzpomenete na Lacuna Coil, kteří svou poslední deskou celkem zazářili a potvrdili, že na poli female fronted kapel patří k tomu nejlepšímu, co tato jinak dost kýčovitá scéna nabízí. Podobně laděná, ale už o poznání slabší parta Theatres Des Vampires by snad taky někoho napadla, stejně jako by se ozvali příznivci Elvenking či Rhapsody Of Fire a někde z podzemí by k nám zalehly hlasy menšinových fanoušků Ephel Duath, Aborym a Ufomammut. Jak je vidět, není na tom Itálie s tím věhlasem až tak špatně a pokud se zaměříme na melancholické a emocemi nabité spolky, i tady při vyslovení jmen jako Novembre nebo rockovějších Klimt 1918 nijak neurazíme. Mohli bychom pokračovat i k tvrdým kapelám, ale úvod recenze by se natáhl až dost, takže zarazíme proud slov a skončíme jménem dnes nejdůležitějším – The Foreshadowing.

Tuhle partu natřískanou melancholií jsem zachytil v souvislosti s jejich předchozí deskou Oionos (2010), která se mi dostala do hledáčku snad kvůli obalu, který mnohým jistě připomněl alba Moonspell, Paradise Lost, Flowing Tears, Dagor Dagorath,... jejichž čelní obrázky mají společného tvůrce - snad všem známého Seth Sira Antona. Jeho díla se prostě poznají. S deskou předešlou jsem se vrátil ještě o jeden krok zpět k debutu, zjistil, že kapela si definovala svůj styl hned zpočátku a mnoho změn na něm dělat nechce. Obě alba mi splynula, délkou nahlodala trpělivost poslouchat je v nějakém pravidelnějším sledu a obě svorně skončila v přihrádce „k občasnému užití“.

Novinka pojmenovaná Second World vyšla ke konci dubna letošního roku a i když jsem ji chtěl původně nechat bez povšimnutí, snad ze zvědavosti, snad kvůli tomu, že tady na Echoes ještě o The Foreshadowing nepadla zmínka, snad z jakési sebemrskačské touhy, jsem se zaposlouchal i do ní. Hlavní poznatek je jasný – kapele se evidentně nechce z pohodlných pozic a svůj pomalý, melancholický rock (metal) naplněný zmarem, smutkem, vilnými melodiemi a teskným zpěvem předvádí opět v nezměněné podobě a opět téměř hodinové délce. Těžko říct, kde hledat hlavní inspiraci, ale viděl bych to na Katatonia nebo Paradise Lost, ze kterých si Římani vybrali jen ty nejpomalejší, nejtáhlejší pasáže a rozvedli je na délku celé desky. Dvě kytary osadili do klávesového rámce, dopředu vytáhli smutný přednes Marca Beneventa, bicí omezili na jednoduchou rytmiku, která se ale k tomuto projevu slušně hodí (konkrétně zvuk bicích mi poslední Paradise Lost připomíná hodně) a smutný projev podpořili tematicky čistými texty. Výsledek si buď vychutnáte v hodinu trvajícím rozpoložení ne nepodobnému těžké depresi lumíka, a nebo u třetí skladby proud melodií vypnete a vyrazíte na kole kamsi do polí.

Vydržet celé album až do konce je opravdu problém. Přirovnání k uspávači hadů je sice už omšelé, ale v případě Second World zcela se hodící a ještě poměrně mírné. Projevu kapely chybí dynamika, smysl pro gradaci a změnu, a co je nejhorší, nenacházím ani nějak výrazně zajímavé nápady. Unylost kompoziční je navíc umocněna plochostí zvukovou, takže ani místně rozeseté pokusy o pestřejší aranžmá (chorály, kostelní motivy všeho druhu,...) neproberou moji pozornost výraznějším způsobem a krevní tlak nadále klesá k dlouhodobému minimu. Těžko říct, kde hledat problém, jestli v mém momentálním rozpoložení, nebo si jednoduše přiznat, že ten potenciál z kapely prostě nevyzařuje.