Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hmm. Když jsem přimhouřil oči, abych si na letáku našel místo mé budoucí slasti, následoval další pomyslný úder, tentokrát do slabin. Ani z dalších detailů mi nebylo do zpěvu. Posuďte sami: česká zastávka proběhne na Masters of Rock - aj! Neděle, odpolední slabá hodinka od 15:45 - ajaj! Mezi Brothers of Metal a Crucified Barbara - tpč!... No budu slušný, asi bych si to moc neužil. V hlavě se mi tak zrodil ambiciózní plán B - což takhle vyrazit na samostatný koncert do Budapeště.

Dneska už jde na dálku zařídit spousta věcí snadno a rychle, takže když jsem se po pár vteřinách zvažování rozhodl, že do toho jdu, trvalo pouze měsíc, než jsem si zajistil vstupenku a další měsíc, než jsem se koupil lístek na vlak. S tímto vlažným přístupem jsem si výrazně koledoval o štiplavou šťopičku jelínkovice, ale nakonec největší hrozbou nebylo vyprodání míst, sedadel nebo čehokoli jiného, nýbrž kolosální vedro, kvůli kterému se vlaková souprava třetího tisíciletí sunula vlažnou rychlostí 80 km/h. Výsledné zpoždění přesahující hodinu a půl mou výpravu neohrozilo, ale přinejmenším narušilo můj záměr poutrácet pár tisíc forintů za něco k snědku. Ale jsou i vlaky co nejedou, tak co si stěžuju…

Když jsem se kolem 18. hodiny ocitl na budapešťském nádraží, ještě zdaleka jsem neměl vyhráno. Na místo činu - částečně krytou halu Barba Negra kdesi na okraji města - to bylo ještě pěkných pár kilometrů a když jsem spatřil cíl na dohled, předkapela The Foreshadowing už žhavila lampy. Bylo 19:15 a kdybyste chtěli vědět, jaká byla teplota vzduchu, vyměňte znaménko za +. V hale sice bylo dosaženo určité cirkulace ovzduší, ale skleníkový efekt byl až do setmění pořád o krok napřed. 

Mé první šlépěje vedly k šatně a následně k výčepu. Nebudu jiný. Pivo maďarské značky Bosrodi bodlo v tropických podmínkách jako dobře mířená šipka do středu mého vyprahlého chřtánu. Italští The Foreshadowing mezitím pokračovali v práci. Byla to od nich taková poklidná procházka doomovou zahradou. Studiová tvorba kapely mi není známa, ale podle všech atributů, které se projevovaly naživo, se The Foreshadowing usadili v dobách, kdy louče v gothic/doomových sklepeních hořely naplno. Ve své hudbě si je berou do ruky a svítí si s nimi na cestu. Mírně tupý hangárový zvuk vyvolával dojem, že mám nějak divně zalehlé uši a přiznávám, že mě to chvilku docela sralo, leč nezbylo mi nic jiného, než si na to zvyknout. Abych neřešil malichernosti, vyšlapal jsem si k baru cestičku. Povolat do služby další příslušníky rodu Bosrodi jsem považoval za záložní způsob, jak se vyrovnat s akustickým handicapem.

Vystoupení The Foreshadowing působilo staticky a malinko nezaujatě, ale jedním dechem dodávám, že vokalista všechno odzpíval jistě a v momentech, kdy kapela rozvířila vzduch nějakým zajímavějším riffem, spolehlivě mě to rozkývalo. Upřímně řečeno, chtít po kapele v tom horku atletické výkony by bylo jako očekávat od mundialu zápasy plné vzrušení. Kolem půl osmé kapela rozehrála poslední song (za mě asi ten nejlepší) a v 19:40 opustila jeviště.

Přestávku jsem trávil na otevřeném prostranství popíjením maďarského nektaru a odháněním dehydratovaného hmyzu. Při tom si nešlo nevšimnout rozmanitosti publika. Nejen široký věkový rozptyl, ale i různorodý vzorek subkultur od mladých gothiček přes celoživotní metloše s plnovousy kompenzujícími řídnoucí kštice až po úplné normály, kteří si od rodin, hypoték a pracovních meetingů odskočili na muziku, která kdysi lomcovala s jejich hormonální výbavou. Ani nechtějte vědět, kam bych zařadil sám sebe. Nejvíc mě zaujala druhá skupina, která s tričky Death, Manowar, Kreator, Opeth, Mercyful Fate nebo Mor Naagus (hihi) dokazovala, jak silnou stopu The Gathering zanechali na metalové scéně, byť ji de facto dali sbohem před desítkami let.

Od osmi hodin jsem už raději držel pozici a vyhlížel, kdy to vypukne. Několik minut jsem měl pódiovou přípravu (za přítomnosti bratří Ruttenů) jako na dlani a s naprostým pochopením jsem sledoval, jakou péči stage crew věnoval správnému nasměrování velkých větráků. Bezesporu nešlo o pózu, tady šlo o přežití. The Gathering nastoupili krátce před čtvrt na devět. Kromě Ruttenovců a basáka Huga Geerligse se na pódiu objevil nápomocný kytarista Jelmer Wiersma (na pódiu byl přítomen hlavně u starších hutnějších skladeb) a za indisponovaného Franka Boeijena na klávesách zaskakující Remco van Zandvoort. Jako poslední přiskotačila za ohlušující odezvy tolik očekávaná Anneke van Giersbergen - zde paradoxně v roli jakéhosi speciálního hosta.

Že je Anneke pořád šťabajzna, o tom nemůže být pochyb úplně stejně jako o jejích pěveckých kvalitách. Když se to spojí dohromady s krásnými songy od The Gathering, okolní svět přestává existovat. Nicméně až toto výroční turné dospěje ke svému konci, cesty kapely a ikonické zpěvačky se zase v míru rozejdou. Takový je plán. Oslavit zásadní desku kapely, přidat něco navíc a pak nechat minulost odpočívat. Mandylion mám rád, o kousek víc si ale cením pozdějších vyzrálejších nahrávek, těšil jsem se tedy na obojí - jak na materiál z roku 1996, tak i na mladší kousky. 

The Gathering začali v souladu se svou misí vzorně skladbami Eléanor, Fear the Sea a In Motion 1. První položky zajistily poctivou rozcvičku pro všechny orosené účastníky, s In Motion 1 se zašlo zejména silným refrénem už hlouběji pod kůži, až to vedlo k prvnímu mocnému zamrazení v zádech. Z Nighttime Birds kapela sáhla po On Most Surface a ze Souvenirs po Broken Glass. Během tří skladeb jsme se kontinuálně posunuli značně vpřed, ale více než roky byl znát stylový rozlet a zatímco pozornost publika se mi v těch momentech zdála malinko ochablejší, mě to vyneslo do sedmého nebe. Z jednoduchých struktur, prostého klavírku a metalové hutnosti plných akordů se hudba přehoupla do abstraktnější, artové a svobodnější roviny, která s Broken Glass dosáhla nezměrné šíře. Souvenirs je prostě malvaz a kdyby to šlo, přihnul bych si víc než jen jeden hlt. Even the Spirits are Afraid? Monsters? No radši ne, zůstal bych stát na místě několik hodin, zkoprnělý a pomočený jako holandský pinč.

Úžasných momentů pak přišla ještě celá řada. Když se v rámci okénka ne-mandylionských songů rozezněla Probably Built in the Fifties, byl to opět jeden z těch zážitků, při nichž převalujete na patře každou vteřinku, aby vám její chuť nikdy nevyprchala. Jako protipól na mě působila rozsáhlá a z větší částí instrumentální Sand and Mercury, která dynamiku večera trochu utlumila, ale když na komín, tak na komín, to se nedá nic dělat. Na závěrečnou Strange Machines se Anneke vrátila do čela a rázem byl stroj zase v plném chodu. Finální vrchol večera nastal o chvilku později po poctivě vytleskaném přídavku. Hans Rutten expresivně naznačoval bolest zad, ale hala by lehla popelem občanské války, kdyby se kapela nevrátila. Za minutku bylo na pódiu zase rušno, aby nás epická Travel vystřelila do vesmíru a úplná tečka Saturnine vysála jako emocuc. Kdybych věděl jak, imploduji s úsměvem na rtech. Hlavou mi bleskla vzpomínka na Zlín z před dvanácti let, kde mě tento song taky pěkně sejmul. Tady to bylo samozřejmě o kousek silnější, umocněno téměř kompletní původní sestavou a neodvratitelným koncem, který nastal po mnoha minutách hudební nirvány. Sborové “óóó-óóó-óóó-óó” znělo prostorem ještě dlouho po tom, co se členové (a hosté) The Gathering naposledy uklonili. 

Bylo povznášející vidět kapelu takto pohromadě, sehranou, vzájemně komunikující a v dobrém rozmaru. K vizuální dokonalosti scházela jen porucha projektoru, který pořád promítal nějaké animace a odváděl pozornost. Dneska už je to asi nutnost, stejně jako točit si na mobil celé songy. Mně stačilo jen koukat na kapelu, vnímat co hrají a potit se za sebe i za ně. Z koncertu jsem si odnášel báječný zážitek, který časem určitě ještě nabere na lesku, jak si z něj paměť bude vybírat jen to nejlepší. V následujících hodinách mě účinně udržoval v bdělosti při nekonečném čekání na ranní bus. A když už ani to nepomáhalo, pustil jsem si The Puppet Master, abych si na téma věčnosti ujasnil perspektivu.