Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Great Old Ones - EOD: A Tale of Dark Legacy

The Great Old OnesEOD: A Tale of Dark Legacy

Garmfrost26.2.2017
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Mp3 player Sony Ericsson + PC, Koss Spark Plug
VERDIKT: Třetí album The Great Old Ones potvrdilo jejich status jedinečnosti. Už nejsou pouze slibnou kapelou, co umí převést Lovecrafta do black metalové muziky. Slušné je i zvukové provedení, za které je zodpovědný Frédéric Motte, alias El Mobo. Uhlídal čitelnost tolika nástrojů, tichých i hřmotných protikladů alba a přitom zachoval určitou metalovou jedovatost a špinavost. Potlesk patří i nádhernému obalu kytaristy a zpěváka Jeffa Grimala, který září vzrušujícími barvami a přitom nic jasného neříká. Napovídá a láká. Stejně jako post-blacková laskomina EOD: A Tale of Dark Legacy.

Třetí zásek v diskografii temných vypravěčů The Great Old Ones pokračuje v zhudebňování děl mistra hororu H. P. Lovecrafta. Letošní nadílka vychází z povídky Stín nad Innsmouthem. Zachovat lovecraftskou atmosféru umí málokterý z metalových noshledů. Právě proto, že jsou to jen následovníci, většinou limitováni svými představami o žánru svém i lyrickém, nedočkáme se kýženého hrůzného prožitku. Výsledkem bývá normální metal s texty plnými příšer.

 

Tekeli-li dokázalo, že si hrát s hustou atmosférou mistrových děl lze i se zachováním black metalových zákonitostí. Pánové zamíchali do kovového guláše i kousek ambientního koření a doomové zachmuřenosti, a kdo se v zaposlouchání nechal unést, ohlížel se přes rameno, co že mu to číhá za zády. Tři roky utekly jako voda. TGOO připravili svým příznivcům další zhudebněnou beletrii, zmíněnou povídku Stín nad Innsmouthem. Odvážili se ještě dál v hromadění atmosféry i vrstvení dramatických vrcholů. Novinka je mnohem natlakovanější než předchůdce a kdo si nedá pozor, neobjeví se již v naší realitě…

 

Příběh nás provede od představení temného města směrem k postupnému šílenství hlavní postavy. Dočkáte se i mocného popisu rozpadu pitoreskních obyvatel temného městečka. Můžete se nechat unášet hudebními obrazy, bát se černých místností a hrůzného tajemství Innsmouthu. Velcí staří povstanou…

 

 

EOD: A Tale of Dark Legacy rozeřve své šílenstvím nabité orgie, v chaosu a násilí plném díle se nebude snadné zorientovat. S prvními tóny jsem měl vážné obavy, že je pryč kouzlo post-nálad minulého majstrštyku. Sice mě ihned očarovala brutalita rozpoutaná po intru Searching for R. Olmstead. The Shadow over Innsmouth doslova běsní, až se oceány pění.  Zpocené čelo ovšem stačí zmrznout po pár minutách, tehdy přijde čas na tíživé vlny tlačící vás pod hladinu. Nervózní, až psychotické vycinkávání činelové hry mistra Isnarda zaslouží uznalý potlesk. Není snadné připoutat pozornost mezi třemi silnými kytarami, které se rády neshodují a svým nesouladem přímo nadšeně rozkopávají slibné harmonie. Všimněte si i basy, která žárlivě vstupuje ostatním do řeči. Když už se schyluje k pořádné disharmonii, přijde na řadu nádherná melodie, ve které souzní každičký tón. Stejně tak významné jsou otevřeně řvané vokály Benjamina Guerryho s Jeffem Grimalem. Nefugují sólo, ale jako další díl do mozaiky. Sílu novinky rozpoutá až třetí skladba When the Stars Align. Ta je vskutku mocná, neustále se měnící v návalech rychlosti a pochmurné zadumanosti. Pozornému neunikne ani vliv deathové zuřivosti v orchestrální rovině, která se pojí s vlivy norských veličin císařského black metalu (The Ritual). Silné se album jeví zejména v závěru. Po mezihře Wanderings rozpoutá v sobě peklo In Screams and Flames. Geniální sešupy z trylkované řezby do úžasné doomové bažiny činí výborný rozjezd pro monumentální závěrečnou perlu Mare Infinitum, ve které se příběh hroutí ve vítězství a prohru v jednom. Žalostné ostny dají přednost oslavné ódě novým mocnostem a pak se vše ve ztracenu ztiší a zklidní…

 

thegreatoldones

 

Třetí album The Great Old Ones potvrdilo jejich status jedinečnosti. Už nejsou pouze slibnou kapelou, co umí převést Lovecrafta do black metalové muziky. Slušné je i zvukové provedení, za které je zodpovědný Frédéric Motte, alias El Mobo. Uhlídal čitelnost tolika nástrojů, tichých i hřmotných protikladů alba a přitom zachoval určitou metalovou jedovatost a špinavost. Potlesk patří i nádhernému obalu kytaristy a zpěváka Jeffa Grimala, který září vzrušujícími barvami a přitom nic jasného neříká. Napovídá a láká. Stejně jako post-blacková laskomina EOD: A Tale of Dark Legacy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky