Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Halo Effect - March of the Unheard

The Halo EffectMarch of the Unheard

Garmfrost18.3.2025
Zdroj: CD, 6 panelový digipak, flac
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Album je plné pozitivní energie a super muziky, která si na nic nehraje.

V době vzniku hvězdně obsazeného projektu The Halo Effect byl debut Days of the Lost doslova vynášený do nebes. Nadšené ohlasy hlásaly, že vrací göteborské scéně sílu a význam, avšak s lehkým odstupem času tytéž hlasy naznaly, že není všechno zlato, co se třpytí. Já patřil mezi ty, co byli, neříkám, že nadšení, ale spokojeni, a tento stav zůstává beze změny. Ani nevím, jestli jsem toužil po dalším albu, ale když přišlo, ihned jsem objednával. Super kapela, nebo all star projekt The Halo Effect (čert vem detaily) své druhé albm March of the Unheard nahrála v nezměněné sestavě, což je bez debat dobrým znamením.

 

Kdo čekal progres a šílený vývoj u takto zaměřeného projektu, musel být samozřejmě zklamaný, ale předpokládám, že takových mnoho nebylo. Debut sliboval díky osazenstvu návrat k perlám Clayman a Colony a vskutku se to tak dalo brát. S příměsí tajemných romantiků Dark Tranquillity byl koktejl Days of the Lost příjemně výživný. Na jeho pokračování March of the Unheard lze nahlížet optikou nenaplněných očekávání, nebo s potleskem uvítat pokus o vlastní cestu.

 

march of the unheard

 

The Halo Effect staví samozřejmě na stejných základech. Znovu se nahrávalo v Crehate Studios u Oscara Nilssona, který spolu s Niclasem Englinem album produkovali. Také mix s masteringem byl znovu svěřen Fascination Street Studios. Mix dostal za úkol Jens Bogren a mastering Tony Lindgren. Vlastně i obal s layoutem mají na svědomí Adrian Baxter s Niklasem Sundinem. Vše je stejné. Opravdu? Vlastně jen částečně.

 

Rozdíly jsou markantní. Obálka se mi tentokrát líbí o hodně víc. Vzbuzuje ve mně fantastické představy. V jejím duchu se honosila i koncertní stage, což mé pocity pěkně umocnilo. Zvukově je novější dílo nadýchanější a prostorovější. I kytary, které mi minule trochu vadily, jsou tentokrát daleko příjemnější a konkrétnější. March of the Unheard se mi zpočátku nedařilo dostat na kloub. Poslechově jsem byl nadšený, všechno mě bavilo, ale neuměl jsem své pocity pojmenovat a skladby kolem mě pouze poletovaly ve vzduchoprázdnu. Líbilo, bavilo, ale co vlastně?

 

Základy jsou opět postavené na duchu In Flames a melodice Englinových kapel s Gardenian v čele. Sólové trylky se vznášejí i útočí. Rytmické kytary spolu s rytmickou sekcí basa a bicí se od deathového hartusení vzdálily na míle daleko. Tempo je svižné. Svižnější než na debutu. Samozřejmě se nejedná o žádný extrém. Skladby jsou hitové, melodie podmanivé a nesmírně chytlavé. Mikael Stanne do tohoto ultra melodického prostředí svým nezaměnitelným způsobem growluje a screamuje. Na jeho baryton si musíme počkat. Ale když přijde…

 

Všech dvanáct skladeb včetně tří bonusovek je vzácně konsistentních. Nic nepřečuhuje, nic nechybí. Album je vyrovnaně vedené do zdárného konce, který mimo bonusové skladby představuje Coda, instrumentální tryzna opentlená hostujícími smyčci. Na March of the Unheard je ještě jedna instrumentálka a to This Curse of Silence. Vnímám její naléhavost a poutavost a je jasné, že kapela si je její síly rovněž vědoma. Vypíchnout jednu dvě skladby, které by mohly znamenat vrchol March of the Unheard s čistým svědomím nelze. Je jí Detonate? Nebo dokonalá Our Channel to the Darkness? Titulní hymna je absolutní slastí. Klidně bych ukázal na Forever Astray, která mě do transu uvedla hned s prvním poslechem. Že by díky Mikaelovu zpěvu? Ten se nejvíc rozezpíval v následující Between Directions, ale ta mě tak nerozpaluje. Taková The Burning Point ve mně oheň rozpálit umí. A jak! Z bonusových skladeb je to zejména The Defiant One, kterou si v duchu broukám, i když neposlouchám.

 

Přemýšlel jsem opravdu dlouho, jak se k March of the Unheard postavit. Jak vyrovnat nekritické nadšení odstupu a kritice? Naznal jsem však, že se mi nechce. Album poslouchám v podstatě každý den třetí měsíc, a s úžasem zírám, jak roste. Ne pro umělecký přesah. Ne pro progres nebo novátorské mladistvé nadšení. A už vůbec ne pro retro výlet kamsi. Ten se tentokrát nekoná. The Halo Effect na staromilské ohlížení zanevřeli. Ano, kořeny a vzájemná minulost March of the Unheard spojuje v osobitý monolit také současné rozpoložení všech zúčastněných. Přesto, že se jedná o seskupení známých muzikantů, hlavním výrazem je vzájemná chemie a nepřehlédnutelné nadšení. A to na mě přeskočilo. Album je plné pozitivní energie a super muziky, která si na nic nehraje, a to zřejmě v této době potřebuju nejvíc. Protože v současnosti nic neposlouchám jako March of the Unheard. Je tohle hodně nebo málo? A co znamenají hodnotící čísla? Sto procent? Sedmdesát? Ech! Srát na to! March of the Unheard pro mě znamená silně nadprůměrné dílo, které mi navíc dělá ohromnou radost.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 24.3.25 19:52odpovědět

Tyjo, já z toho mám pocit, že poslouchám nějaký tribute band ... někde mezi Dark Tranquillity a In Flames. Jakože písničky dobrý, ale párkrát už jsem je slyšel ... před mnoha a mnoha lety.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky