Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K těm příjemným záležitostem, které už si člověk musí najít sám, patří určitě tamní metalová scéna. Sice ne kdovíjak plodná, ale kdo hledá, ten si to své najde. Když se vyhnu notoricky známým jménům, schopného alba se můžeme dočkat i od průměrné kvalitativní třídy, od věčných pracantů, ze kterých občas vyraší šlahoun dobré nahrávky. A nebál bych se tam zařadit kapelu Embrace Of Thorns (dál jen EOT).  

EOT je řecká kapela z Atén, která své nadání zasvětila černému umění. Ani jižní slunce neprosvítí černá prostěradla, za kterými skrývají své počmárané xichty čtyři bubáci s vtipnými, ale hlavně dlouhými jmény. Hlavně bubeník vyniká – Nuctemeron Bestial Ravisher Of The Divine Harmony. Kudla, jestli hrají tak dobře, jak se jmenují, pánbů s námi.

Jejich třetí desku nazvanou Darkness Impenetrable dle jejich zažitého zvyku krášlí černobílá kresba, která nyní znázorňuje nějaký vír stahující do svého středu změť iónských sloupů a nebohých lidských torz. Náplní alba je pak deset skladeb, všechny zpívané v angličtině až na výjimku v podobě devátého kusu, ve kterém se sice nezpívá, ale jehož název je v němčině. Proč, to je mi záhadou.

Úvod i závěr patří intru/outru, naštěstí se s tímhle formátem moc neplýtvá a hlavní pozornost je věnována bezbožné sypanici černé mouky. Tahle vzteklá smečka vládne starým bičem nad hřbety mladých, starých, nemocných i těch, co dodržují životosprávu a každé ráno si máčejí ohanbí v odražené vodě. EOT rezignovali na jakékoliv experimenty, pokusy se zvukem či neobvyklé komponování a ke své práci použili osvědčený materiál, ze kterého byla postavena celá řada jiných monumentů. Na Darkness Impenetrable se nedosáhlo nějakých závratných výšin, tahle průměrně složená, stylově odehraná špína patří do kráteru, kterému se slunce zdáli vyhýbá. Chraptivý, krákající vokál, který nás provádí tímhle šedým panoptikem, dokáže sestoupit až do brutálních poloh, v jakých si libuje sama smrt. Spíš kazatel, málokdy zpěvák, který se dokáže pohybovat v hlubokém i vysokém tónu. Na podobný matroš se prakticky ani zpívat nedá, proto se nad tím nepozastavuju.

 
Hudba vyvěrá ze zřídel chaosu, smradlavá a kalná je jako stoka. Zvukem garážovka, deska neprošla zkrášlovacím procesem, protože by to bylo zbytečné a pro mnoho true, pure a hlavně fucking fans přímo chyba. Je to zdařilý odsudek pompézního, nablýskaného blackmetálu, který za okázalou masku mnohdy skrývá prázdnou duši. EOT nepatří k velkým myslitelům, ale zhusta plivaný prach jim věřím. Pomalý blackmetal, který se blíží duchu norských Darkthrone, co chvíli nabírá nekontrolovatelnou rychlost a za minimální invence kosí všechno kolem. Je to jako za časů, kdy hranice mezi blackem a deathem nebyla tak přísně dodržována a black byl veškerá špína. Chrastivá řeč smrtky prochází nebezpečně blízko a ráda splyne z šustivou ozvěnou činelů nebo cinkavým rytmem klepaček. Je to takový  retrochlívek, střízlivá poklona severským ikonám, které netuší, co dokáže horká, středozemní krev. Letmými náznaky v podobě nárazového kolísání kytar se jí daří posouvat výraz alba do zrušené kotelny, ve které ještě rezonují industriální zbytky původní funkce. Bušení kotlů však drží dřevnaté opratě pevně v rukách a systematicky vytlouká hřebíky z kříže. Tehdy mě napadá, že je jen otázkou času, kdy se ztýraná těla ve všech kaplích světa zřítí z křížů na zem.

Zaměření alba je jasné jako facka. Potěší všechny, kteří si nepotrpí na vycíděný lesk stříbrného nádobí, ale naopak je vzruší rezavé dláto pohozené na verandě lesní chaty. Nedbalý (v dobrém slova smyslu) dojem, kterým je deska zamořena, nepřeruší ani občasné snahy o čistější a jemnější melodie, které víc než opozicí jsou jen stydlivým zhodnocením situace a přiznáním své porážky. Dřevní a úmyslně jednoduchý blackmetal, jaký hrají EOT na Darkness Impenetrable, si jen těžko někdy vybojuje vavříny za cokoliv, přesto může mnoha lidem udělat radost a Řecko světu opět něco nabízí.