Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Mass - Ghost Fleet

The MassGhost Fleet

Sorgh20.1.2017
Zdroj: Bandcamp // mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Ghost Fleet je netypická nahrávka, která budí dojem, že uprchla z jazzového oddělení psychiatrické kliniky amerického západu. Zahájit rok 2017 tímhle materiálem jsem neplánoval, ale není to špatný způsob. Album je to zajímavé.

Kaliforňané The Mass kroutí nepolapitelný crossover vyrůstající z rockových základů, který spojují s jazzovými úlety vstříc zakouřenému, odhlučněnému stropu. Ukřičený frontman Matt Waters, který se vyjadřuje sympaticky vyhulených chraplákem, se jeví jako deprimovaný asociál, ale možná to není tak horké. Nebojí se nechat projet svůj hlas přes efekt a krátce změnit tvář. To ovšem není až tak podstatné. Mnohem důležitější je, že on je zároveň tím, kdo krotí saxofon v jeho opakovaných extázích. Troufalé dechové experimenty posouvají nahrávku směrem k nezávazné anarchii, ale bez revolučního zaslepení. Saxofon není nosným pilířem alba, ale díky němu se dostáváme na dosah příjemné fúzi moderního jazzu a metalu.

 

 

Ne v každé skladbě se zpívá, některé jsou od lidského hlasu osvobozeny. Jak do křičeného textu, tak do němého ticha se hudba vmíchává na první poslech chaoticky, avšak jde jen o první zdání. Je to dáno tím, že ani jedna skladba se neopírá o silnou nebo nějak výraznou melodii. Jejich podoba hbitě uniká ochotnému škatulkování. Kapela vsadila na opakování krátkých motivů, které jdou jeden za druhým a pak do nich pouští zvukově vytuněné kytarové kvílení nebo pár saxofonových kroků, které jakoby vypadly z kapsy Italům Ephel Duath. Podobnost s touto kapelou mě ostatně napadla víckrát, jejich díla jsou však v porovnání s The Mass ještě nepochopitelnější, zatímco tady o zásadní extrém nejde a s trochou snahy jsou stravitelní. Sám jsem přišel na to, že sekané riffy a brumlající basa, i když nepůsobí dojmem vybraného zacházení, dokáží navodit příjemnou atmosféru. Zvuk je přízemní, syrový, ano, ale odpovídá záměru. 

 

Mé pocity jsou následující – neopracovaný materiál, přízemní filosofie, jam session. Experimentální stoner metal hledající v drobátko intelektuálnějších vodách. K tomu patří opatrné komolení  zvuků, které prochází nesmělým experimentem a výsledek napoví jak dál. Do divokých kapitol Ghost Fleet spadá i bubeník se svým ansáblem. Šílený úprk perkusí mi nejednou podtrhnul nohy, zatímco vrzající struny se snažily usměrnit rondo saxofonového motivu. Jeho mnohdy těžko pochopitelný rytmus dokazuje, že hudebníci se neřídí čistě rockovým časem.

 

 

Nakonec mě uprostřed této experimentální hostiny překvapilo, když zazněly i normálně se tvářící, klasické pasáže. Takové, které kapelu přiblíží většinovému posluchači, protože lehce posunutou perspektivu srovnají do patřičných mezí. I tak ale album nejde doporučit každému. Ono se netváří zrovna jako logická cesta od nějakého začátku do odhadnutelného konce. Spíš než tohle jsem nabyl dojmu, že jde o zkoušku nebo jamování chvíli před koncertem. Na relax velmi dobré. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky