Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Men - New Moon

The MenNew Moon

David31.1.2014
Zdroj: 1 x černý 12" vinyl (#SBR-090)
Posloucháno na: Audio Technica AT-13 EA, Technics SL-Q2, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: The Men nikomu necpou své pojetí hudby, kraválu, rock´n´rollu… říkejte tomu, jak chcete. Žádná politika, hladovějící tučňáci, závěrečky na vyšší dívčí… tohle je čirá esence radosti z hraní.

Kytary, nadhled, jednoduchost, melodie, zábava, nadhled, zábava na druhou… The Men posbírali ty nejkýčovitější táborákové halekačky amerických zaplivaných zapadákovů, našťouchali je do padesát let staré orezlé ždímačky a za tklivého doprovodu komančských bojových písní vystřelili na měsíc okupovaný The Stooges společně s MC5, potažený atmosférou zderivovaného radioaktivního ramone punk´n´rollu. Jo… možná obehrané, ale stoprocentně účinné.

 

Marně lovím v paměti, kdy naposledy vydržela nějaká nahrávka trápit mou hrací skříňku alespoň dva tři měsíce v nepřetržitém zátahu, popravdě krom posledních Kinski mě vyjma New Moon nic dalšího nenapadá… snad jen s tím rozdílem, že The Men točím už dobrý půl rok a proud nenuceně pohodových okamžiků stále neuvadá. Proč? Kytary, nadhled, jednoduchost, melodie, zábava, nadhled, zábava na druhou… jak prosté…

 

Pánové rozhodně nezplodili nic extra originálního, nadčasového ani na progresivní zadek posazeníhodného. Jejich filosofie rozhrkaného, rámusoidního lo-fi oproti předchozím počinům sice ztratila další nezanedbatelný dílek uši probodávajících ostrých hran, takže vedle zvukových projevů rozklíženého babiččina příborníku padajícího z druhého patra tentokrát není problém zaregistrovat i lehounké náznaky kolektivní snahy o komplexně znějící pojetí rockové nahrávky, navíc chvílemi obhospodařované pro tento žánr celkem netypickou mandolínou, harmonikou, pianem, lap steel kytarou nebo varhanami. Pravda, jeden aby v tom marastu kolikrát hledal minimálně pod mikroskopem, na druhou stranu nenásilné naleptávání obhroublé punkové šablony prvky jakéhosi hybridu sluncem infikovaných nenáročných popěvků s nadprůměrně náročnými aranžemi a textovou stránkou s podprůměrně náročnou dějovou linkou, dohromady ve spojení s vrchovatou dávkou upřímnosti a chytlavých nápadů, jednoduše funguje. Chybí tu jakýkoliv náznak křečovité snahy zaujmout, prodrat se k cíli i za cenu použití nefér podpásovek nebo přehnané dávky testosteronu.

 

 

The Men nikomu necpou své pojetí hudby, kraválu, rock´n´rollu… říkejte tomu, jak chcete. Žádná politika, hladovějící tučňáci, závěrečky na vyšší dívčí… tohle je čirá esence radosti z hraní, esence v dnešní době častokrát trestuhodně opomíjená, esence, jejíž důležitost mnohým rádobyprofíkům zůstane navždy skryta pod tíhou vlastní domnělé velikosti a neomylnosti. The Men jednoduše valí a neohlíží se zpět, o téhle kapele ještě uslyšíme…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Au....a / 31.1.14 7:42odpovědět

Když nevíš, tak to zderivuj ;-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky