Recenze: The Men - New Moon

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

The MenNew Moon

David31.1.2014

Zdroj: 1 x černý 12" vinyl (#SBR-090)

Posloucháno na: Audio Technica AT-13 EA, Technics SL-Q2, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: The Men nikomu necpou své pojetí hudby, kraválu, rock´n´rollu… říkejte tomu, jak chcete. Žádná politika, hladovějící tučňáci, závěrečky na vyšší dívčí… tohle je čirá esence radosti z hraní.

Kytary, nadhled, jednoduchost, melodie, zábava, nadhled, zábava na druhou… The Men posbírali ty nejkýčovitější táborákové halekačky amerických zaplivaných zapadákovů, našťouchali je do padesát let staré orezlé ždímačky a za tklivého doprovodu komančských bojových písní vystřelili na měsíc okupovaný The Stooges společně s MC5, potažený atmosférou zderivovaného radioaktivního ramone punk´n´rollu. Jo… možná obehrané, ale stoprocentně účinné.

Marně lovím v paměti, kdy naposledy vydržela nějaká nahrávka trápit mou hrací skříňku alespoň dva tři měsíce v nepřetržitém zátahu, popravdě krom posledních Kinski mě vyjma New Moon nic dalšího nenapadá… snad jen s tím rozdílem, že The Men točím už dobrý půl rok a proud nenuceně pohodových okamžiků stále neuvadá. Proč? Kytary, nadhled, jednoduchost, melodie, zábava, nadhled, zábava na druhou… jak prosté…

Pánové rozhodně nezplodili nic extra originálního, nadčasového ani na progresivní zadek posazeníhodného. Jejich filosofie rozhrkaného, rámusoidního lo-fi oproti předchozím počinům sice ztratila další nezanedbatelný dílek uši probodávajících ostrých hran, takže vedle zvukových projevů rozklíženého babiččina příborníku padajícího z druhého patra tentokrát není problém zaregistrovat i lehounké náznaky kolektivní snahy o komplexně znějící pojetí rockové nahrávky, navíc chvílemi obhospodařované pro tento žánr celkem netypickou mandolínou, harmonikou, pianem, lap steel kytarou nebo varhanami. Pravda, jeden aby v tom marastu kolikrát hledal minimálně pod mikroskopem, na druhou stranu nenásilné naleptávání obhroublé punkové šablony prvky jakéhosi hybridu sluncem infikovaných nenáročných popěvků s nadprůměrně náročnými aranžemi a textovou stránkou s podprůměrně náročnou dějovou linkou, dohromady ve spojení s vrchovatou dávkou upřímnosti a chytlavých nápadů, jednoduše funguje. Chybí tu jakýkoliv náznak křečovité snahy zaujmout, prodrat se k cíli i za cenu použití nefér podpásovek nebo přehnané dávky testosteronu.

The Men nikomu necpou své pojetí hudby, kraválu, rock´n´rollu… říkejte tomu, jak chcete. Žádná politika, hladovějící tučňáci, závěrečky na vyšší dívčí… tohle je čirá esence radosti z hraní, esence v dnešní době častokrát trestuhodně opomíjená, esence, jejíž důležitost mnohým rádobyprofíkům zůstane navždy skryta pod tíhou vlastní domnělé velikosti a neomylnosti. The Men jednoduše valí a neohlíží se zpět, o téhle kapele ještě uslyšíme…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

opište kontrolní kód

Au....a / 31.1.14 7:42odpovědět

Když nevíš, tak to zderivuj ;-)

ALBUM INFO

Label:Scared Bones Records
Vydáno:Březen 2013
Žánr:punk/alternative

Nick Chiericozzi - kytara, harmonika, mandolína, zpěv
Kevin Faulkner - baskytara, lap steel kytara, zpěv
Ben Greenberg - kytara, varhany, piano, zpěv
Mark Perro - kytara, harmonika, piano, zpěv
Rich Samis - bicí, perkuse

Strana A
1. Open the Door
2. Half Angel Half Light
3. Without a Face
4. The Seeds
5. I Saw Her Face
6. High and Lonesome

Strana B
7. The Brass
8. Electric
9. I See No One
10. Birdsong
11. Freaky
12. Supermoon