Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Monolith Deathcult - The Demon Who Makes Trophies Of Men

The Monolith DeathcultThe Demon Who Makes Trophies Of Men

Sorgh10.5.2024
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Máme tu tvrdé, moderní album splňující parametry roku 2024. Hezkou chvíli baví a hodně, pak ovšem jeho kouzlo vyšumí do celkem všedního zážitku.

Pod skvostným názvem The Monolith Deathcult (TMD) dominuje modernímu metalu nizozemská sebranka, kterou není potřeba blíž popisovat. Klidně by už mohla věšet ostruhy na hřebík, ale to by byla škoda. Stále je co říci a kapela to dělá tak, že svoji hudbu nechá jít s dobou. The Demon Who Makes Trophies Of Men je album, kterým si existenci téhle kapely připomínám. Kdysi jsem poslouchal jejich Tetragramaton (ZDE), ale pak mě to asi přestalo bavit a další tři řadovky jsem propásnul. Po dlouhých letech kapelu opět poznávám a musím říct, že to má hodně do sebe. Nejde o náročný poslech ve smyslu vycizelovaných kompozic, spoustu věcí si člověk domyslí a odhadne předem, ale často jsme překvapeni neobvyklým aranžmá, zvukovými efekty a nečekaně odlehčeným soundem.


Ze startu cítíme dávné začátky, převládá pocit brutality a nesmiřitelného nářezu. Strohá, deptající kytarová hra opravdu není sladká manekýna, která se nakrucuje a plýtvá mejkapem. V podladěném módu drží výraznou rytmiku stojící na silných pilířích několika riffů. Historie tvrdého, kdysi až brutálního death metalu, se připomíná a ukazuje nesmazatelné jizvy ve staré kůži. Tyto časy jsou zpět i díky guturálnímu chropotu zpěváka Koka. Kok, v hrdle mající stafylokok, zvrací opravdu úctyhodným způsobem a je to radost poslyšet. Jeho hrdlomlýnek texty dobře porcuje a zachovává je šťavnaté. Avšak TMD brzy ukazují, že jsou kapelou nemající v dnešní době jasný a zřetelný rámec.

 

Jestliže dřív se dalo celkem s klidem mluvit o death metalu, tak teď je nám předložena modernistická fúze využívající všemožných technologických udělátek. Zdánlivě nenáročná mlýnice hučí a tlukot parních kladiv udává nekonečný rytmus. Posluchači se začnou chytat na lep v momentě, kdy se do toho začnou montovat orchestrální pasáže, které hudbě najednou dávají úplně jiný rozměr. Do popředí se dostává výrazná melodika, která může připomínat hudební doprovod nějakého filmu, jindy jde o použití syntetických smyčců rozehrávajících košaté aranže nebo sborové zpěvy. Album na tyhle prvky hodně sází a využívá k tomu elektronické vsuvky a samply. Nápadů má kapela dost na to, aby dokázala stvořit atmosféru plnou futuristických představ. Nicméně realita se porazit nenechá a všechny průkopnické pokusy končí v drtiči odpadu směr stoka.

 

TMD tohle všechno dělají s humorem a zvídavou elegancí, která z jejich desky dělá zábavnou kratochvíli. Dovedou se oprostit od svazující povinnosti znít metalově a dokáží překvapit skvělou rockovou pasáží (např. Commanders Encircled With Foes). Posluchač tu najde spoustu nenáročných pasáží s myšlenkou lehkou jako kouř, což ve výsledném mixu hodnotím kladně. Je to moderní album vyznávající pochodový rytmus, který mu drží páteř a nabíjí se svěží elektronikou. Je tu ale i druhá stránka věci. Opakovaným poslechem se zábavnost vytrácí a spíš jen mechanicky se nechávám nést dunivým rytmem. Skladby začínají splývat, každá mě oslovuje stejným jazykem a je zaměnitelná. A to, že do písniček furt někdo kecá ani nekomentuju...



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Mr. Wichtig / 19.7.24 14:29odpovědět

Začít recenzi tím, že autora "to přestalo bavit" a podobným způsobem ji i ukončit, tak to je zde opět důkaz toho, proč raději nepsat nic. TMD naopak dokazují, že se svou muzikou baví a každý poslech odhalí další množství parádiček. Z recenze je každopádně cítit křeč, když si s deskou nevím rady, musím vůbec psát názor?

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky