Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Utopia je deváté studiové album, které jistým způsobem uzavírá kruh v tvorbě Björk. Dominantou tohoto alba je flétna, na kterou se jako na první nástroj v životě naučila ještě jako dospívající hrát. Nástroj, o kterém si po většinu svých tvůrčích let myslela, že je ve svém výrazu omezující. Utopia mění její pohled a dělá z flétny dominantní nástroj desky jako celku, není to však jediná změna, kterou Björk na novém počinu prošla. Utopia je deskou oslavy života, radostnou, je novou érou po velmi těžkém rozvodu a osobním trápení. Je to prostě deska po Vulnicuře, která byla o bolesti a mluvila nejsmutnějšími tóny její hudební kariéry.

Pokud si pustíte Utopii a Björk bude pro vás pouze do té doby divná ženština z Islandu, nebudete schopni nejspíše pochopit téměř nic. Její muzika se už dlouho nedrží žádných pravidel pro stavbu skladby (příliš svazující proces), miluje disharmonie a prakticky nemá už žádné jasné refrény. Její skladby jsou příběh, hudební podoba myšlenek a emotivních stavů. Každá skladba má svůj vývoj, svou náladu a svou paletu zvuků. Utopia je postavena na spolupráci Björk s producentem Arcou, který s ní dělal už předchozí počin, Vulnicuru. Tady ale spolupráce s Venezuelským experimentátorem přešla do nové roviny, jakou minule nastavenou ještě neměli. Řekl bych, že je to možná úplně poprvé, kdy Björk dělá pouze aranže a zpívá a veškerý zbytek tvoří druhý tvůrce. Arca je bezesporu extrémně talentovaný muzikant a byla mu svěřena důvěra, kterou proměnil ve vesmír rytmů a hluku, odvážnější a jiný, než by se mohlo minule zdát.

Arcova práce je velice citlivá, hlas Björk, její flétny a její harfy jsou v těsné – až intimní – souhře. Je úžasné pozorovat vrstvení nových zvuků, které jsou natolik nové a zvláštní a přitom dokonale vystihují Björk jako takovou. Arca dokáže pouze jemným způsobem podporovat dominantní Björk, nechat plynout pouze hlas a nástroj a zároveň být všude. Obklopovat umělkyni závojem svých rytmů a ruchů (Blissing Me s harfou) a zároveň umí převzít otěže a pořádně se opřít do hlukových vod (Loss je hutné sousto). Björk se s Arcou dokáže opět dostat do „svých kolejí“ zvukového vesmíru, kde už je drahně let. Stále nezařaditelná, nepolapitelná, od posunu na Medúlla a hlavně Volta (kde opustila běžnou stavbu písní) už kráčí jen po svých cestách. Nikým a ničím nenásledována, což jen vyzdvihuje její unikátnost. Druhým dechem zároveň konstatuji, že současná tvorba už je opravdu jen pro otřelé posluchače, kteří Björk berou jako součást svého hudebního života.

Deska, kterou Arca vydal v minulém roce, je přehlídkou dost podobných poloh a jeho výraz je evidentně dlouho pilovanou záležitostí. Elektronické nástroje nejsou dominantou a stejně jako je tomu u Björk, je tu zásadní spolupráce výrazného hlasu a elektronického podkresu. Ten ne vždy přechází do beatu, ne vždy existuje rytmus a pokud ano, je natolik rafinovaný, že ho sotva vnímáme jako definici opakujících se smyček nebo perkusí. U nové desky Björk bych viděl jako důležitou věc vzestup Arcy jako umělce, který tímto získal sebevědomí a vystoupil ze stínu. Stal se z něj velice kreativní muzikant, který bude ve světě hodně slyšet. Samotná Björk v něm získala kreativní nástroj pro novou éru sebevyjádření. Vlastně oba nějakým způsobem povstali k novodobé tvorbě, která nemá hranice.