Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Order of Apollyon - Moriah

The Order of ApollyonMoriah

Garmfrost26.12.2018
Zdroj: CD, 4-panelový digipack
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Moriah je sympaticky zuřivá deska plná opojného zla.

I když jsem velkým fanouškem díla francouzského mistra temného umění s nezaměnitelným rukopisem, krotitele strun, zpěváka a významného producenta, Sébastiena Tuviho, říkajícího si BST, uzavřením kapitoly jedné z nejzásadnějších kapel francouzské scény, Aosoth mě naštval. Jeho další blackmetalový projekt VI nevykazuje přílišnou aktivitu a první dvě alba The Order of Apollyon The Flesh či The Sword and the Dagger nejsou špatná, ale ani geniální ve srovnání s čímkoliv od Aosoth. Proto jsem s palcem v puse vyhlížel, s čím se BST vytasí na třetí nahrávce pod hlavičkou TOOA.

 

 

Už loňské splitko se zmíněnými VI a Temple of Baal napovědělo, že deathová stránka extrémní strana mince spektra The Order of Apollyon převážila nad blackmetalovou. Black metal byl absorbován smrtí. Zůstala po něm pouze atmosféra a styčné body s Aosoth. Tedy přítomnost tvůrčího mozku BST. Celá sestava kolem něj je tvořena významnými osobnostmi z čelních francouzských kapel jako Arkhon Infaustus, Temple of Baal, Decline of the I nebo Malhkebre, nicméně po sirnatém zlu není ani památky.

 

Nové dílo The Order of Apollyon dává vale výhradám, které jsem měl k předchozím nahrávkám. Moriah si s ničím nebere servítky. Je to v podstatě masakr od začátku do konce. I vokál opustil sípavé vrčení a ponořil se více do klasického growlu. Tím skvěle sjednotil album. To je opravdu příjemně kompaktní a sevřené. Novinku mi v podobě promo mp3 poslal k recenzi vydavatel Agonia Records, ale po pár posleších jsem čerstvému francouzskému matrošu propadl a hned si ho díky Lavadome prod. koupil. Myslím, že jsem neprohloupil. S kadým poslechem jsem nadšenější.

 

Posluchač je přivítán akustickou vyhrávkou před skvělou titulní The Lies of Moriah. Bez varování je vhozen do bouře ničivých blast beatů a šílených tremolových vichřic. Každá skladba je rytmicky variabilní, nuda nehrozí. Samozřejmě, že devadesát devět procent je čiré tsunami. Oproti předchozím deskám je to obrat o 180 stupňů. Jestli bychom skladby chtěli pitvat, blackové aroma je přítomné v harmoniích (zejména závěrečná dvojice Soldat a A Monument), kterých se buď pánové neumí vyvarovat, nebo naopak cíleně deathové zlo provoněli čertovým kvítím. Zuřivé kytarové výplachy jsou ještě více divočeny zběsilými bubny a organickou basou. Ta většinou v deathových kapelách hraje pofiderní roli kdesi v zadu, AK je hudební génius a zde se svými tlustými strunami vskutku vyřádil.

 

recenzi na The Sword and the Dagger jsem měl výhrady k plechovému zvuku bicích a málo ostrým kytarám. Bicí nástroje na Moriah se natáčely ve Studiu de Saint-Loup. Mastering si tentokrát BST pohlídal sám, a proto možná Moriah zní o tolik líp. Těžko říct - BST je perfekcionista, který na sobě neustále maká, tak čemu se divit.

 

moriah

 

Povedené je i zpracování digipacku, kde najdete booklet se všemi texty, fotkou kapely a střídmou grafikou hozené do černé a vínové barvy. Suma sumárum – The Order of Apollyon si s Moriah ostudu opravdu neudělali. BST může být obklopen kýmkoliv. Ať už hvězdami první jakosti či lidmi z undergroundu, pokaždé je výsledkem styl, kde rukopis BST poznáte na sto honů. Nechci zde házet superlativy typu – album nebo překvapení roku. To je na nic! Moriah je skvěle zuřivá deska plná chytlavých riffů, bohapusté atmosféry a smrtící zábavy. Vnímavější mohou pod nánosem vzteku a agresivních výbuchů nalézt i jakousi melancholii.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Wurdulak / 28.1.19 15:40odpovědět

Hmm, tak vokál tady strašlivý, snad ještě horší než si ho pamatuji na předešlých albech.

Wurdulak / 22.1.19 9:15odpovědět

Ani mě první dvě alba TOOA ano po opakovaném poslechu za srdce nechytla, takže nebýt recenze, této desce bych nevěnoval pozornost. Díky tedy za recenzování.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky