Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Britští The Pineapple Thief jsou pro mě kapelou, na kterou se velmi těžko formuluje jakýkoliv vyhraněný názor a můžete mi věřit, že před napsáním téhle věty jsem několik minut marně hleděl na prázdnou stránku ve Wordu. Jejich několik posledních desek jsem poslouchal docela poctivě a vždycky to pro mě byl zážitek na pomezí něčeho velmi silného na jedné straně, a vyložené kulisy pro pročítání denních zpráv na webu na straně druhé. Pokud by vás zajímalo něco málo z historie formace složené kolem Brucea Soorda, odkážu vás na moje čtyři roky staré psaní o albu Your Wilderness (ZDE), kde se to nejzákladnější dozvíte.

Od té doby se kromě té aktuální udála ještě jedna nahrávka - Dissolution z roku 2018 - a rovněž se v sestavě napevno zabydlel Gavin Harrison za bicími, který tak nahrál už třetí album v trikotu této kapely. Novinka Versions of the Truth vyšla tradičně na vydavatelství KScope a k mání je (respektive spíš byla) pestrá paleta především vinylových edicí, což by sice mohlo být fajn nebýt titulního obrázku, který na mě žádný převratný dojem neudělal. V rámci diskografie TPT určitě nebude patřit k těm lepším.

Naproti tomu hudební obsah má nakročeno dobře, ale pokud to ani v minulosti nikdy nebylo zadarmo, tak tentokrát to platí dvojnásob. Na svém třináctém albu TPT působí ještě o poznání víc introvertně a uzavřeně a jen opravdu málokdy otevírají svému posluchači dveře nějakou přístupnější pasáží. V naprosté většině skladeb působí velmi křehce, plaše a naprosto, naprosto neprůbojně. Celá deska je svým způsobem lehká rocková citovka a pokud si k ní nesednete, nezaposloucháte se, okolní ruch ji vždycky odfoukne a přehluší. V tomto ohledu jde v dnešní době o naprosto netrendové a nemístně skromné album, kterému ale když se otevřete, odmění vás velmi silným a řekl bych až hluboce niterným zážitkem.

Pokud bych měl doporučit první věc, kterou je potřeba udělat k tomu, abyste si k této desce našli cestu, tak je to jednoznačně otočit na zesilovači doprava. Opravdu hodně doprava. Versions of the Truth má skutečně překrásný zvuk a jeho tichý master je možnou první překážkou k tomu, abyste nahrávku začali registrovat a přijímat na příslušné úrovni. Ale zkuste to a uvidíte, co se stane. Absolutní čistota, pevný a plný basový spodek, neuvěřitelný prostor, přehlednost i ve velmi intenzivních pasážích (přes výše napsané i takové na desce jsou, třeba závěr The Game ale i jinde). Se zvýšenou hlasitostí jako byste začali poslouchat úplně jinou nahrávku, všechna skromnost a plachost mizí, objevují se poměrně ostré kytary, velmi hutné předivo syntezátorů a pro mě naprosto dominantní rytmika (zkuste Driving Like Maniacs). Nemusíte v tom hledat žádnou velkou vědu, zkuste hned první, titulní skladbu a poslechněte hodně nahlas. Nebudete litovat.

Tenhle růst probíhá přímo před očima a je to překrásný zážitek, který stojí zato absolvovat v jakoukoliv denní či noční dobu. Strop tohoto vývoje je pro mě asi jen jeden a nese jméno Porcupine Tree. Právě jejich odkaz z desky slyším hodně silně a někde možná až moc. Je to špatně? Čistě z mého subjektivního pohledu není, protože dobrých desek není nikdy dost a jestli The Pinneaple Thief skládají muziku a myslí u toho na své oblíbence, je mi to jedno. Výsledek jejich snahy tentokrát snese velmi přísná měřítka a z pozice žánrového fanouška jsem naprosto spokojen.