Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Pooh - Eyes Scream In Cream

The PoohEyes Scream In Cream

Sorgh27.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Ne moc často zabrousím do tuzemských tišin a zálivů, spíše lovím v mělkých šelfech zahraničních oblastí. Když už Česko, tak hmátnu po prověřených značkách a víceméně sázím na jistotu. To ovšem taky není vždycky záruka, jak víme. Občas se ale vyplatí vystrčit tykadlo z ulity o kousek blíž, do lokálních podhoubí a rozhlédnout se v tamních nekonečných proudech.

Tak nějak jsem narazil na skupinu The Pooh. Zcela náhodně a neplánovaně. Nebýt blahodárného festivalu Beseda u bigbítu, kde si kamoš po jejich setu koupil debutní kompakt, utekl by mě pěkně macatej kousek. Já osobně je naživo neviděl, můj dřívější návrat domů byl žádoucí, a nyní toho lituji.

 

I když skupina The Pooh na frontě notových záznamů válčí už od roku 2002, teprve v roce 2009 jim vyšlo debutní CD Eyes Scream In Cream. Parádní políček do tváře unylých, nevyrazných a všech těch revival kapel, kde aby člověk originalitu pohledal. The Pooh jako by ani nebyli odtud. Zcela bez skrupulí se oddávají hrátkám vesměs rockovým, snad i krapet grunge, avšak dosud neslyšeným. Kde se bere ta inspirace, dumám?

 

Výrazné, ale nevtíravé melodie, které mají schopnost zamotat se do závitů mozkových a neodbytně se sápat stále na povrch. Jsou neklidné, nutí mě k pohybu, i když jsem doteď spokojeně klimbal na gauči a sledoval lenivou mouchu pasoucí se na trusu mého stárnoucího morčete. Neúnavné střídání tempa, komplikované aranže, to je vrcholek sladkého dortu, hotový marcipán. Právě v neomšelosti a bezedném prameništi nápadů lze spatřit největší devízi tvorby. Co song, to vlastní život ubírající se plynule v korytu směřování kapely, avšak mající daleko k nějakému opakování či vykrádání sebe sama.

 

Nevím proč, ale hudba mi hodně evokuje jakýsi americký, tak nějak špinavý a pouliční bigbeat. U mě v archivu se každopádně nic podobného nevyskytuje. A tak za planého hloubání mi neurvalý řev masíruje palce u nohou, stěží k vidění samým kmitáním, a přivádí mě zpět do toho šrotu, nadmíru chutně uklohněného. Oceňuji čitelné tempo, kdy se dá do hudby ponořit a zaměřit se na jakýkoliv detail, zcela dle libosti. Zásluhu na tom má určitě i profesionální práce ve studiu Šopa, čímžto skláním malý hold titěrného posluchače tvůrcům a zaměstnancům. Je milé, když se dílko podaří.

 

Je zcela možné, že muziku podobné gramáže vytváří celá řada hudebníků, já si cestu k nim zatím bohužel nenašel. The Pooh jsou v tomto směru pro mě pionýry a nositely nevšedních zážitků. Zcela sobecky jim nepřeji výrazný úspěch. Líbí se mi tam, kde jsou. V lokálních vodách, jednohubka pro fajnšmekry, kteří si je najdou. Na druhou stranu by bylo smutné, kdyby se uznání nedočkali, protože si to zaslouží.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek (abysszine.com) / 2.11.12 9:43

Bravurní recenze, líbí se mi tento emocionální styl psaní, pak si desku dokážu přesně představit. CD "The Voice Of Steel" je ryzí genialita, ideologii kapely při poslechu hudby neřeším.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky