Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V redakčních ozvěnách byla slíbena recenze na nové album No Tourists od veličiny The Prodigy. Tento slib je nyní plněn, takže není důvodu k dalšímu otálení.

Časová prodleva mezi řadovými deskami je překvapivě krátká. Respektive v porovnání s kadencí vydávání velkých desek po roce 2000. Tedy období, které navázalo na majstrštyk The Fat Of The Land. Evidentně sklidilo minulé dílo The Day Is My Enemy velký ohlas a tak je kapela zase při chuti. Ono se není čemu divit, vždyť věci z minulého alba byly velmi chytlavé, povedené a ukázaly legendu v dobrém rozmaru. Dnešní No Tourists už trochu pokulhává a hned si rozebereme důvody.

Na poprvé zajisté zafunguje překvapení, že se The Prodigy ohlásili s novou porcí muziky. Minimálně já jsem to vážně nečekal a mile mě to potěšilo. Proto jsem nedočkavě vlezl do prvních hudebnin a zakoupil to černo-fialové CD s tak lákavým názvem. První poslech a říkal jsem si, jé, to je paráda, ty do toho zase dupou. Druhý poslech už ale chladl a o těch dalších lze hovořit s vodorovnými rty. To počáteční nadšení se počalo vytrácet, a to nečekaně rychle. Ano, jsou to Prodigy a poznáte je na první dobrou, ale když zároveň máte naposlouchanou starší diskografii kapely, tak si vlastně řeknete, že nic nového nepřinesli. To je vážně škoda. Samozřejmě tu nechybí několik chytlavých kusů, jasných rozpoznávacích ukazatelů jejich muziky v čele s divokými breakbeaty, ale jinak je ten jejich electro tyjátr celkem slabota.

Největší kámen úrazu vidím v tom, že ty písničky jedou dle určité šablony. Je to jasný model, který kapela vynalezla už někdy ve skladbě Voodoo People, či snad ještě v Out Of Space. Tedy v časech minulých a dávných. Je to klasická skladba jakéhokoliv hitu, kdy se do popředí dere prostý refrén v jasné melodice a chytlavosti. To je trochu škoda, neboť náplň alba je pak dost jednolitá. Pryč je hravost a určitý experiment. Z historie víme, že se na albech nacházely i jinačí kousky, které zněly prostě jinak než ostatní. The Fat Of The Land je tímhle protkaná snad nejvíc, ale i třeba taková Stand Up z desky Invaders Must Die je jiná a přesto perfektní. Na No Tourists nic takového neslyším a je to trochu škoda. Těch necelých čtyřicet minut pak strašně rychle uteče, aniž by člověk vlastně pochytil něco jiného, odlišného a jinak výrazného. Takže vám v hlavě bude hučet akorát tak Need Some 1. Jasně, když prolítnete seznam skladeb, tak se vám v hlavě přehraje refrén každé z nich, protože ta slova většinou jsou i v textu. Ale také si vzpomenete, že je na desce i několik otravných věcí jako třeba Boom Boom Tap, která mi přijde fakt bídná.

Našince by mohla potěšit druhá věc jménem Light Up The Sky, což je jedna z těch lepších písní. Na jejím samotném začátku je totiž vysamplovaný Jirka Schelinger. Snad netřeba dodávat, že hudba The Prodigy stojí i na vykradených motivech cizích věcí. Ostatně tohle byl svého času obrovský hit ve stylu skládání v elektro scéně vůbec. Vzpomeňme jen na mistra Fatboy Slima nebo na über song Mope od The Bloodhound Gang. Nicméně z repertoáru národního umělce byl vypůjčen fragment skladby Mám rád lidi z alba Hrr na ně. V originále se jedná o pasáž v čase zhruba po minutě a deseti vteřinách. Jak se k takové muzice mistři dostali, je mi záhadou, ale lhal bych, kdyby mě to netěšilo. To jen tak pro úplnost české recenze.

Co my chybí, je ta punková dravost, která byla vždycky téhle kapele tolik vlastní. Rovněž si nelze nepovšimnout, že některé modely jedou podle dávných tradic jungle výplachů, což už dnes zní dost archaicky. Jsou to sice tvrdé beaty, jsou tu jasné elektro zvuky, které jasně odkazují třeba na věc Their Law, ale nic nového se nepřináší. Konec konců proč taky - je to jistota. The Prodigy dali dohromady kupu songů, co je jim vlastní a zřetelně ukazuje jejich charakteristický rukopis. Nepouštějí se zbytečně do odboček, nových poloh, či dalších experimentů. Je to víceméně jednoduchá, přesto funkční deska. V diskografii kapely si však nestojí nejvýše, což je škoda, ale rozhodně neshnije na smetišti dějin.