Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Presidents of the United States of America - Kudos to You!

The Presidents of the United States of AmericaKudos to You!

Jirka D.19.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: „Kudos To You!“ bez problémů zapadá do diskografie kapely a skutečnost, že osobně se nejčastěji vracím k prvním dvěma deskám, s tím nijak nepohne

Na začátek je potřeba se něčeho chytit, takže začneme jistotami, čísly. „Kudos to You!“ je šestá řadovka Prezidentů, která přichází téměř po šesti letech po té předchozí a trvalo celých devět dní, než se od fanoušků sešla potřebná částka k realizaci alba, sbíraná pomocí služby PledgeMusic (to je taková obdoba Kickstarteru). Nevýhodou toho všeho je, že nahrávka vyšla v dost skromném nákladu a konkrétně edice na gramodesce - dle všeho určená výhradně pro předplatitele - končí u čísla 200, což nahrává pouze a jen spekulantům, kteří u desky s roztrženým obalem začínají na 55 eurech. Bestie.

 

 

Za další přemýšlím, jestli má smysl představovat tuhle kapelu podrobněji? Znáte? Tak jen stručně - Prezidenti zaujali jednak svým svérázným přístupem k rockové muzice, pod což si můžete dosadit roztomilé znevažování všeho a všech (určitě znáte tu o Micku Jaggerovi), hromadu legrace, úmyslné zjednodušení, ale zjednodušení vpravdě geniální, a pak svými nástrojovými hybridy, které nazývají basitar a guitbass. Na scénu vletěli poměrně svižně už v roce 1995 svým dlouhohrajícím debutem, sklidili něco ostrých kritik, které více méně vygradovaly až u druhého alba, které bylo z pohledu přijetí „odborné veřejnosti“ menší pohromou (viz třeba Rolling Stone). Na druhou stranu mám právě dvojku nejraději a to nejen kvůli baladě o novém lampovém zesilovači, což je skladba, kterou už Prezidenti určitě nepřekonají.

 

BasitarBasitar i guitbass jsou klasické šestistrunné kytary, jejichž úprava spočívá v typu, počtu a ladění použitých strun. Baskytarové party hraje Chris Ballew a využívá dvou strun tloušťky 0.60 a 0.36 laděných na C# a G#, natažených na pozicích D a G. Andrew McKeag (dříve Dave Dederer) hraje kytarové party na tři struny tloušťky 0.54 (laděná na C#), 0.42 (G#) a 0.32 (C#), natažené na pozicích A, D a G. Díky těmto silnějším strunám a celkovému podladění o půltón z běžného Drop D na C# je zvuk Prezidentů hutnější a s ohledem na jejich počet i poměrně ojedinělý.

 

Mluvit u téhle kapely o nějakém progresu by byl holý nesmysl, trio pod vedením Chrise Ballewa nikdy netoužilo překračovat zavedené hranice, ani svou vlastní práci a v tomto duchu lze nahlížet i na aktuální desku. Skladby jsou napsané jednoduše a hravě zároveň, některé jsou silnější (naprosto vynikající „Pure Little Me“), jiné slabší („Innocent Bird“), a jako celek tvoří příjemně pohodovou a pozitivní desku, z níž je cítit sebejistá a uvolněná kapela, která už nemá potřebu cokoliv komukoliv dokazovat, ale svou muzikou chce především bavit.

 

Měl-li bych přiblížit „Kudos To You!“ z pohledu své zkušenosti, není to album, které se odhalí při prvním ani druhém poslechu, jakkoliv paradoxně to může vypadat s ohledem na nesložitý obsah. Prvotní dojem nevýrazného čehosi se postupně proměňuje nejen ve spokojenost s tím, jakým způsobem a s jakou nápaditostí jsou skladby napsány, ale i v pochopení prosté skutečnosti, že od Prezidentů nic jiného nečekám a ani nechci. „Kudos To You!“ tak bez problémů zapadá do diskografie kapely a fakt, že osobně se nejčastěji vracím k prvním dvěma deskám, s tím nijak nepohne. Takže konec řečí, vybalme z kufru bicí, natáhněme všech pět strun a na paličku kopáku namalujme smajlíka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky