Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Rorschach Garden - We Are Vanishing

The Rorschach GardenWe Are Vanishing

Victimer31.3.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Osmdesátková novoromantika ve stylu minimal electro. Retrospektivně analogická, ale svěží a schopně konstruovaná. We Are Vanishing je sympatická diskoška.

Příští řádky budou patřit osmdesátkové synthpopové elektronice, takže kdo tohle období a hudební stylizaci upřímně nesnáší, může v klidu přeladit na jiný kanál. Německá formace The Rorschach Garden vznikla v roce 1988 jako sólový projekt Philippa Müncha, aby se po devíti letech fungování celý proces z osobních důvodů zastavil. K reaktivaci došlo v roce 2001 a následujícího roku projekt přerostl v regulérní kapelu. Tohle ovšem platilo jen do roku 2008, kdy třecí plochy mezi členy kapely překročily únosnou mez a Philipp na vše zůstal zase sám. A asi rád. Projekt má na kontě opravdu hodně alb, EPček a singlů a strohý není ani co do účasti na různých kompilacích. Historii ale přenechám opravdu zarytým novoromantikům a zaměřím se pouze na album We Are Vanishing, které vyšlo loni v létě u vyhlášeného elektro labelu Ant-Zen.

 


Sjíždět si jen tak na bandcampu vybranou společnost tohoto vydavatelství je rozhodně radost. A u mě taky trochu nutnost, kdy se po všech těch metalech přirozeně nastavím na hustší příjem elektroniky. Výživný seznam Ant-Zenu má své výhody v tom, že si člověk velmi snadno najde co mu vyhovuje a občas si i něco pořídí. Jednou z desek, která mi po této prověřené cestě cvrnkla do nosu je právě We Are Vanishing. Téměř hodinová synthpopová nahrávka, u které jsem měl napřed dojem, že se Depeche Mode vrátili do roku 1981 a vykopali své první album Speak & Spell. To by mi ale Phillip asi pěkně vyčinil. We Are Vanishing je kolekce, kterou nemáme nutně chápat jako retro, ale jako klasiku. Je to elektronická náladovka založená na typických analogových zvucích a i ten fádní a jako by nezaujatý vokál k tomu patří.


Pop šmrncnutý post punkovým dechem doby, současnost i minulost pěkně v kostce. Různých jmen kapel a jejich alb v hlavě naskočí při poslechu We Are Vanishing asi docela dost, ale my si vystačíme s tím, že před sebou máme suše melancholickou elektroniku dělanou s těmi nejlepšími úmysly člověkem, který tím prostě žije. Monotónní, ale melodicky výživnou, takže se z desky k tanci a poslechu vyloupne hned několik hitovek. Mezi teplým tanečníkem a studeným odcizením syntetické strojařiny je rázem pevné pouto, ožívají bujné kšice dnes již vypelichaných harcovníků, dioskotéka 2021 meets 1981 je naprogramována. Tlačítko delete je nefunkční, už není cesty zpět.


Když k tomu přidám postupně vzrůstající závislost, je prakticky rozhodnuto. We Are Vanishing je těžké vyndat z přehrávače, když tomu propadnete. Když někdo jako Philipp umí tu popíkovou elektrárnu provonět starým spiritem a nechat přitom oldies party trsat jen někde vzadu na parketu. Do ztlumených světel. Tohle je přímý přesun do specifického období hudby, ale fakt ne nutně retro. Ta hravost a nastalé malé disko orgie jako by to mazali. Vzpomněl jsem si třeba na domácí elektro extravaganci Schwarzprior, u těch jsem taky neuměl jen tak vypnout. Smrt, láska, chcaní - to ani nejde. Kdyby tak nevyšilovali a byli víc hodní, tak by si s The Rorschach Garden mohli padnout kolem ramen, nebo aspoň kolem synťáků. Minimálně by mohli spáchat společné diskohrátky.

 


Ne, víc v tom není. Je to temná diskoška, pocitovka. Jemná strojařina, ale pořád strojařina. A je to taky výsledek toho, jak vnímat starou pop elektroniku dnes a zkoušet si srovnávat, jak moc je to v pohodě a jak moc to zní jak z muzea figurín. U mě vyhrává ničím nezatížená chuť si užít slušné synthpopové album, které ze začátku zní typicky svázaně, aby po čase hezky rozkvetlo. I když někdy zní jako hrací automat. Ten dneska ale dává.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky