Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ruins Of Beverast / Almyrkvi - Split

The Ruins Of Beverast / AlmyrkviSplit

Victimer10.6.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Háj pohltil nebulár a na mušce jej společnými silami mají dva podivíni z Islandu a jeden cholerický epik, samotář.

Když jsem svého času hltal Exuvia, téměř k dokonalosti dovedenou práci na poli epicky metalového šamanismu, přemýšlel jsem, jestli se tento projekt ještě může posunout dál. Už je to tři roky a tedy nejvyšší čas se přesvědčit, kam vedou kroky The Ruins Of Beverast tentokrát. Pro letošní rok si Alexander von Meilenwald přichystal drobnější příspěvky formou split alb. Zatím jsou venku dvě. První patří kooperaci s doomovými Mourning Beloveth, přičemž heslo při vstupu zní "nešlapejte po masových hrobech". To druhé mám nyní před sebou a pokud to první složením dvojice protagonistů může překvapit, to druhé je postaveno doslova na příbuzenské bázi. Almyrkvi je honosně metalová temnota z Islandu a již jsme o ně v minulosti na našem webu zavadili recenzí na album Umbra.

 


Dojmy tehdy nebyly úplně v těch nejvyšších otáčkách, ale své si debut ostrovní formace říci uměl. A když tak poslouchám, jak jsou na tom dnes, tak je až překvapivé, jak je blízkost ostřílenějšího bratra ve zbrani doslova inspirativní. Almyrkvi jako by se shlédli v téměř totožném projevu jako The Ruins Of Beverast a obě skladby se nesou v podobném duchu jako u v ruinách dlejícího epika. Tohle splitko nepatří mezi ty, kde se daří různým překvapením, experimentům nebo vzájemným rozlišnostem. Tohle splitko je přidušeně atmosférický obřad, hypnotická hladina násilím drženého adrenalinu a děsivé pošmourno neutěšené noční krajiny. V obou případech.


Almyrkvi se rozehrávají díky Asomatous Grove v těžkopádně atmosférickém módu, načež svou temnotu prolínají různými efekty a minimalismy, kdy každý zvuk má své místo, tak jako je typické pro The Ruins Of Beverast. Tady se opravdu obě kapely velmi výrazně setkávají. Rozdíl je spíš v tom, že příspěvek z Islandu je o poznání pochodovější a sterilnější v celkové rytmice. Druhá skladba Managarmr má na začátku kytarově zatěžkáno úplně stejně jako mívají The Ruins... Až se usmívám, jestli tam Alexander vážně nedrhne kila. Skladba však nakonec nabere poněkud jiného významu a směru, tedy naštěstí, protože to by bylo asi už příliš... Přestane se tolik rozpínat a více dští sýru a na konci své cesty se jednoduše rozpustí v éteru. Pěkně po svém, tak je to správně, tak to má být.


The Ruins Of Beverast nezní tak šamansky jako na Exuvia, ale jejich styl je zkrátka nezaměnitelný. V The Grand Nebula Pulse se znovu nádherně ukazuje, jak drasticky umí znít v naprosto pomalém, hypnotickém tempu. Jak na metalové poměry baladickou záležitost protkne čímsi nehmatatelně zlověstným a svírajícím. V určitých fázích se ta skladba až zastaví, zní jako akustický rituál a na dynamičnosti nabírá vyloženě svou monstrózností. Nemocný majestát, tak jak mám rád. Druhá věc Hunters je zcela jinde. Rychlá vypalovačka, která postupem času přejde ze své včelínem protkané brutality do melodicky chytlavého sólování, které nechá všechnu tmu světa viset za sebou a hledá si své, o poznání příjemnější prostředí. Ten až neuchopitelně těžký začátek se na konci promění v něco úplně jednoduchého a přijatelného.

 


Háj pohltil nebulár a jeho nehmotné pole mají na mušce okultně smýšlející nimrodi. Tohle splitko se povedlo minimálně v tom, jak drží hudebně a atmosférou pohromadě. Ideální společník pro deštivé večery o samotě v kombinaci blackmetalové surovosti a doomové výpravnosti. The Ruins Of Beverast mě v obou svých položkách plně uspokojili, Almyrkvi zase překvapili, jak jim umí býti nablízku. Celkově povedená kooperace, ke které se vracím tak často, jak to jenom jde.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky