Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ruins Of Beverast - Tempelschlaf

The Ruins Of BeverastTempelschlaf

Victimer26.1.2026
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Alexander a jeho zhoubné dítko dál hravě drží svůj unikátní nadstandard. Tentokrát vedený v přímější a vstřebatelnější rovině.

Po pěti letech zase v ruinách Beverastu, to je o rok natažená rutina přestávek mezi předchozími opusy. Posledních pár počinů, přesněji od roku 2013 se The Ruins Of Beverast pisatelsky věnujeme, ovšem pořád si myslím, že ještě někde koluje má starší recenze z roku 2009 na album Foulest Semen of a Sheltered Elite. Nebo umřela nevinnou smrtí s tehdejším webem Innocence. Pro mě osobně je každá nová Alexanderova nahrávka jasným pokynem se do ní s maximální vervou pustit. Už jenom pro to, že The Ruins Of Beverast se celou diskografii daří držet kvalitativní nadstandard a liší se jen samotný charakter nahrávek. Všechny jsou vedené v módu strašidelné epiky balancující na hraně atmosférického black metalu a doomu. S prvky gotiky, ve jménu zhouby a se zlověstnou aurou psanou v rodném listě. To je dané a nemění se. Pojďme tedy znovu navštívit chrám. Zouvat se nebudeme, nechme jeho prostory na věčnost špinavé.

 


Realita je však taková, že tvůrčí posun je hlavně v přístupnosti a jako by čistším příjmu. Pokud po vynikajícím albu Exuvia (2017) přišel na řadu po všech stránkách přijatelnější a také doomovější počin The Thule Grimoires (2021), v přijatelnosti se pokračuje i na novince Tempelschlaf. Pořád se nacházíme v dómu, kde vítězí zlo nad dobrem a kde nás objímá hrůza a krvelačnost jeho stěn, ale prosvětluje se. O tom žádná. Rukopis The Ruins Of Beverast se krok za krokem stává přímějším a lépe vstřebatelným. Ještě více jsou zapojeny čisté vokály a košatost skladeb byla dána na druhé místo za jejich bezprostřednost. Syntetika byla přítomna vždy, dnes doznala jistých změn a vtírá se do podvědomí častěji. Samotný charakter alba je pořád chorý a zlověstný, ale intenzivnější ve své nenucené přímosti. Nové skladby jsou živější, a to i ve smyslu živé produkce. Jisté stopy mrvolnosti ale samozřejmě pořád vykazují. Zkrátka a dobře, The Ruins Of Beverast jsou na novém albu Tempelschlaf přímočařejší a zabere méně času je rozklíčovat, neboť noční můry zde zachycené nejsou nočními můrami ve smyslu složitého pitvání jednotlivých motivů. Skladby jsou kratší a útlejší. Čas strávený nad jejich přehráváním je ale pořád bohatý na překvapení.


Neřekl bych, že je novinka hodnější a přítulnější materiál, ale rozhodně je přehlednější. A také klidnější. I když by se pořád na mnoha místech krve nedořezal a zlověstné sypanice kropí i tohle album. Tempelschlaf přináší rozvážnější a srouzmitelnou formu, jak ideálně nadávkovat klášterní koma. Příkladem budiž samotný začátek alba v podobě titulní skladby. Monstrum se rozjíždí pomalu a v popředí je typicky hororová atmosféra. Naše svědomí je znovu nahlodáno a smysly už se ubírají kamsi do podzemí mezi šutráky bájného Beverastu. V místech jako je eponymní skladba, potom cca uprostřed alba ve skladbě Alpha Fluids a v závěrečné The Carrion Cocoon dostane hodně prostoru čistý vokál. Tolik, že to zaujme. Úvodní skladbě pak stačí, když hodí do chřtánu thrillerového prostředí jednoduchou melodickou linku, vše se díky tomu zrychlí a posluchač už se rázem drží templu jako hovno košile.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/the%20ruins%20of%20beverast%2026.jpg


Alpha Fluids je vlastně velmi rychlá skladba, ale definuje ji především snadný příjem a jakási stručnost. Zaujme taky halucinogenními kosmo zvuky kláves. Klávesové party jsou vůbec zpracovány trochu jinak než obvykle a rozhodně je lze považovat za živou vodu desky. Možná jí dodávají více futurismu, ale je to pořád v mezích jedovatosti a zlé aury alba. Jeho závěrečná skladba The Carrion Cocoon je gotika made by The Ruins Of Beverast. Ale proč ne, ke kapele vždycky patřila i ta, i když možná ne v tak jasném rozlišení. Nejdříve ji Alexander nechá probublat syntetikou a potom sáhne po black metalu, aby to chudák gotik neměl tak jednoduché. Nakonec po něm sáhne ruka smrti, ať už jeho vlastní nebo cizí.


Pokud budete chtít vidět The Ruins Of Beverast živě, určitě se do temnoty klubu bude hodit věc jménem Day of the Poacher, která jako by byla pro tyto účely stvořená. Kvapíkové tempo, přehledné změny a neustálý tlak na kasu. Nic světoborného ani složitého, ale zima z této skladby proudí a cizí jí není ani rituální zaklínání (které mě tolik uchvacuje na Exuvia). Vyhrávky, sólíčka, pořád se kvapí a nade vším je rozprostřena klenutá atmosféra. Tady je ten zlý svět stále v pořádku, i když určitě zaslechneme názory, že nová deska je ve vší své hororové podstatě docela milá záležitost. Jak se to vezme... Albu nebylo nic ubráno ani na jeho výpravnosti, tolik to oblíbené vlastnosti desek The Ruins Of Beverast. Slyšte jak rozvlekle a zkázotvorně působí opus Cathedral of Bleeding Statues. Tady je ta chrámovost zachycena velmi věrně. Poslouchejte jak útočně se ve své první polovině chová Babel, You Scarlet Queen!, aby se nakonec začala proplétat klasicky záludným profilem podzemního království The Ruins Of Beverast. Mocně a epicky se dme také Last Theatre of the Sea. Na jednu stranu až slavnostní skladba, ovšem také melodicky vstřícná a přes všechny nástrahy hlavně chytlavá záležitost. Zachytíte tu jako by ze starého gramofonu puštěnou operní árii?

 


Alexander je mistr detailů a skladby The Ruins Of Beverast jsou jimi prošpikovány. Ano, i novinka Tempelschlaf je jich plná. Celkové nastavení alba je ovšem rovno přímější variantě, jak zhudebnit atmosférické zlo. Jeho náplň je znovu zcela oddána klášterní prostorovosti, ze které se ozývají ozvěny neživých, jejich traumata a podivnosti mimo tento svět. Vchod do podzemí je ale tentokrát více otevřený a než se spustíte do lůna zrůdnosti, jste nejdřív vystaveni přehlednější a smířlivější formě vystrašení. Zpočátku jsem byl vystrašen i já, jak příznivě a odhaleně kapela zní, ale není to jenom o tom. Tempelschlaf jsou typičtí The Ruins Of Beverast, jen namícháni v jiném poměru, kdy se do popředí dostala sympatická bezprostřednost. Je to schůdnější? Je, ale pořád v rytmu tajemství a podivných splínů. Vysoká kvalita alb The Ruins Of Beverast zůstává zachována a je svým způsobem mimořádná. A je výsadou ji následovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 11.3.26 16:21odpovědět

Konečně jsem se k tomu dostal. Je to fakt měkčí, přístupnější, zase jakoby o jeden schod. Ale baví mě to hodně, zlo číhá na konci rovné chodby a pořád dokáže uhranout.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky