Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Setkání s tvorbou Farsot u mě proběhlo celkem prostě – objevili se na soupisce Phantoms of Pilsen IX, kde předvedli výborný set a zapsali se tak do podvědomí. Určitě to znáte, ten příjemný pocit, že jste objevili Ameriku. To říkám proto, že Farsot už fungují od roku 1999, teda podle archívu samozřejmě. Jenže velkých desek mají opravdu po málu a právě letos vychází teprve třetí kus. Na druhou stranu to vypovídá o tom, že se nikam netlačí, což je zaručeně fajn, neboť tvorba samotná pak může na teoretické rovině nabídnout materiál vychytaný od všech much. Ještě prozradím jméno novinky a můžeme se na ni vrhnout, nuže představuji: Fail·Lure.

Co určitě upoutá zrak je obal, který je poměrně slušně znepokojivý, nejprve se jeví jako podivně pokroucený strom, později si oko všímá lidských rysů. Ale pořád je tam něco špatně a jinak. Čpí z toho dekadence a takové pocity jsou určitě chtěné, jelikož lépe připravují mysl před samotným poslechem. Ten pak nabízí šestice rozmáchlejších kompozic, jež se soustředí na složitější black metal. Mohl bych lstivě podsunout slůvko progrese, ale přijde mi vlastně scestné, ale pochopím, když ho někdo v souvislosti s takovouhle hudbou použije. Takže jde o takový chytrý black, který se báječně poslouchá a dosti intenzivně hlodá pod kůži. Ale co si pod tím vlastně představit…

K rozklíčování dozajista pomůže fakt, že deska vyšla na labelu Lupus Lounge (sub štítek Prophecy) a produkoval ji mistr V. Santura. Lupus Lounge je totiž vydavatelství, které pod sebou kryje velice, ale opravdu velice povedené kousky, tak například A Forest Of Stars, Negură Bunget, Dordeduh, Lantlôs nebo Secrets Of The Moon. Všechny tyhle kapely spojuje zádumčivý a tajuplný zvuk. A právě stejně záhadné je ve výsledku i nové dílo Farsot. Skvěle v něm vynikají akustické pasáže, ale nejde jen o ně... Zvláště třeba, když poslední kus rozeznívá basová kytara. To je vážně pamlsek. A nechybí ani kvalitní čisté zpěvy, které působí až mrazivě, díky zajímavé barvě hlasu. Chvílemi jsem podezíral jisté hostování, ale nic jsem k tomu nedohledal, takže nejspíš jde skutečně o plné autorství Farsot.

A teď, kdy už víme, že je deska stavěná do určité roviny, nezbývá než si zdůraznit její povedenou členitost. Zmínil jsem čisté vokály, které perfektně pasují do jistých momentů, ať už jde o refrény, či jiné pasáže. Mají takový klidný charakter, který působí jako nápaditý doplněk k rychlejšímu hudebnímu doprovodu. Ovšem Farsot netlačí na pilu nijak výrazně. Vše dostatečně kočírují a umí se zabrzdit tam, kde by situace mohla spadnout v lehkou beztvarost. Jinde zas použijí citlivé melodie, aby zejména kytarovou pestrostí okrášlili jednotlivé motivy skladeb. Z toho plyne, že se ucho rozhodně nenudí. Příjemný poslech je i zaručen právě oním tajuplným zvukem, který prostě MÁ černou barvu. Nejvíce z toho je cítit právě ten odér Secrets Of The Moon, ale to je pouze žánrové a pocitové přirovnání, hudebně jsou si kapely přeci jen trochu vzdálenější. Zejména, co se týče posledních nahrávek, řekl bych.

Musím se přiznat, že mě novinka velmi zaujala, ne-li přímo začala fascinovat. Může se jevit sice jako prostá a jednoduchá, ačkoliv trochu netradiční, ale jisté detaily a úseky jsou natolik silné, že ve výsledku vytváří poctivou a plnohodnotnou energii. Takovéhle počiny mi sedí a jsem rád, že black neusíná a stále dokáže nabídnout něco zajímavého, či přinejmenším dobře udělaného. Tenhle materiál má ambice velmi masivní, tak jim dejme šanci.