Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Skeletal - The Plague Rituals

The SkeletalThe Plague Rituals

Sarapis29.8.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Hi-fi Philips, repro/sluchátka AKG K44
VERDIKT: Povedený old school death metal, kterým si kapela jistě najde své fanoušky. Mám tušení, že se k nahrávce čas od času jen tak pro pobavení vrátím a stydět se za to určitě nebudu.

Stravitelná dávka příjemně se poslouchajícího death metalu ke mně zavítala z dílny amerických kostlivců The Skeletal. Jedná se sice o staromilskou záležitost bez ambicí promlouvat do vývoje současného smrtícího kovu, ale nahrávka šlape dobře a příznivci staré školy by mohli na chvíli zbystřit pro případ, že by se jim zachtělo protáhnout si kostru poctivým death metalovým kvapíkem.

Řekněme si to na rovinu – po mnoha v současnosti vycházejících albech bude za pár let štěkat jen velmi málo psů a to hlavně kvůli tomu, že většinou nepřichází s ničím originálním a často jde o klasickou řemeslnou práci, kterou po celém světě odvádí kvantum kapel. Být úplně neznámou kapelou, mají to The Skeletal stejně těžké, avšak v její sestavě figuruje poměrně ostřílený bard Kam “The Tyrant“ Lee, jehož osoba je spjata s kapelami jako Massacre a Bone Gnawer, které se sice nikdy výrazně neprosadily, ale každá zkušenost je dobrá, zvlášť když se Kam začal v těch pravých krví zbarvených vodách pohybovat už v první polovině osmé dekády. Jako malou ale nikoli bezvýznamnou položku ve svém hudebním životopise může Kam uvést také epizodní bubenickou roli v seskupení Mantas hluboce v osmdesátých letech, z něhož později vzešla ikona death metalu Death Tady Kam stojí za mikrofonem, což je jeho hlavní náplň práce a nutno ho za jeho výkon pochválit, vokál má sympatický, dá-li se to vůbec kdy o metalových skřekech říci.

Bezejmenný debut sestává z devíti skladeb nikterak dlouhé stopáže, bez prodlev ani přestávek v podobě intra či meziher. Pouze old school death metal, kterým by nemuseli pohrdnout příznivci letitých souborů Bolt Thrower a Six Feet Under. A pokud se vám zalíbila i dřívější Kamova kapela Massacre, u tohoto alba vůbec neváhejte, neboť obsahuje mnoho stylových paralel, tedy vyjma toho, co se týče zvukových proporcí. „The Skeletal“ disponuje solidním zvukem, který nenechává zaniknout zejména rytmickou sekci a dává ji patřičný prostor. Je to vlastně logické, protože právě od baskytary vychází několik melodických impulzů, které přidávají klasickým death metalovým riffům trochu více, než jen hutný podklad. A bicí musí být razantní, to je jasné.

Extra nápadů je na albu jako šafránu, takže si musíme vystačit s lehkým nadprůměrem, který je pro podobně zaměřené kapely vlastně typický a nic víc z toho vytlouct nelze. Recept použitý ve skladbách je jednoduchý a skládá se z osvědčených ingrediencí. Středně rychlá tempa dominují, sem tam dojde i na pořádnou sypačku, pomalý plíživý pochod taky ještě nikomu neublížil a bez špetky rock’n’rollové dravosti to prostě nejde. V posledním případě nejde ani tak o špetku, jako o celou lžíci, ale ku prospěchu. Jak tak album poslouchám, výrazných vypalovaček moc neobsahuje, ale nudná místa rovněž ne. Jen „Ancient Sacred Evil“ vyčnívá svým pomalým zhoubným tempem a výborným kytarovým sólem. Těch je na albu povícero a skladbám opravdu sluší. Druhý výraznější moment přichází ve skladbě „We Crave Your Marrow“, která má ve skočném melodickém refrénu až punkový charakter, což ve spojení s gore textem týkajícím se chutné lidské dřeně vytváří pěkně praštěnou kombinaci jako vystřiženou z nějakého postaršího béčkového hororu. Duch tohoto specifického filmového žánru se však nadnáší nad celou deskou. Zbytek desky je představením standardní death metalové práce, z níž vyzařuje především nadšení tvůrců, kterým je archaičnost a diskutabilní původnost materiálu asi úplně u zadku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky