Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Alesh Dostál nestagnuje, Alesh Dostál tlačí svou káru dál. Nic na téhle skutečnosti neubírá ani druhé angažmá u brněnských Root, nadšení tu pořád je, zapálení trvá a The Squirm tak píší již pátou kapitolu své vlastní knihy. Popsané stránky se postupem času mění z příliš odcizených strojnických tabulek pro citlivější povahy na temnoromantické příběhy s pěknými momenty překvapení a s nekomplikovanými závěry především. Novinka je v tomto směru nejdál.

To, co zůstalo zatím nevyřčeno, je mezi námi během pár vteřin. "Unspoken" je určitě tou nejméně náročnou nahrávkou The Squirm. Její povaha je klidná, přátelská, i když její podvědomá potemnělost je tu také, ale ve skutečnosti spíš jen proto, že k The Squirm odjakživa patří. Novinka je melancholická kytarovka, mašinky jsou definitivně odkloněny na druhou kolej a na trať vyjedou jen někdy. Alesh neskrývá, že dostal chuť svůj projekt prosvětlit a oprostit od husté atmosféry neživých nástrojů. A tak se i děje.

Loňskou recenzi jsem končil větou, že se The Squirm tlačí k větší písničkovosti a tento trend na novince v dost vysokém tempu pokračuje. Vše je přehlednější, čistší a bez příkras. Kapela prakticky rezignovala na svou elektronickou podobu a spoléhá se na kytary. Vedle zjevného upuštění páry se s albem pojí také skladatelská lidskost. Introvertní povaha je rázem pro všechny volně přístupná, protože už tolik nedá na své vnitřní bolesti a dokáže se nad věc více povznést. Chválihodné to zjištění.

Co mne však mrzí, je poněkud fádní dopad na posluchače. Novinka je milá nahrávka, která potěší, ale nic víc. Něco tomu ve vší té bezstarostnosti chybí a nejsou to jen ty dva, tři songy, o které je album kratší a působí trochu nedotaženě. Vše je tak pohodové, že se na desce nic moc neděje a přitom to ani není pravda. Však si poslechněte jak se umí vyšvihnout taková dvojka "Private Storm" a "Shadows Belong To The Night". Radost se s nimi spustit. Ale za chvíli je všechno pryč a já si nejsem jistý, jestli to bylo doopravdy, nebo to byl jen sen. Deska prostě proletí hlavou, vy s ní párkrát kývnete, letní vánek pročísne vlas a vy jste v ten moment vážně šťastní. Pokud je tento pocit jednoduše ten nejlepší možný a na žádný pocitově věrnější se nehraje, pak je ovšem všechno správně.

Desky The Squirm mám rád a rád se k nim i vracím. Je fajn sledovat kudy se ubírají Aleshovy kroky a být při tom. Nic na tom nemění ani fakt, že "Unspoken" se mnou z posledních tří alb zamávalo nejméně. A opravdu to bude nejspíš tím, jak samo o sobě klidně a téměř nerušeně působí. Otevření temnotáři, co nemáte čas na slzy, tohle bude chvíle pro vás.