Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

The Vacant Eyes před dvěma lety v naší redakci spustili malé pozdvižení, když nečekaně naservírovali debut "Spheres", kolem kterého jsme se seběhli jako divá zvěř nad lákavou kořistí. A bylo to opravdu výživné krmě. Tahle pravda ostatně trvá doposud a velice rádi se po prvních "sférách" otáčíme. Čas je ovšem neúprosný a nejinak tomu je i uvnitř nadějné české kapely, která se prosazuje zejména mezi zahraničními fans, a to zcela zaslouženě. Jak moc po ní štěká náš malý český voříšek teď neřešme, pojďme si raději popovídat o jejím druhém albu, o "Technoir". O albu, které vzbudilo nemalá očekávání a které by mělo potvrdit, že potenciál The Vacant Eyes nevyzní naprázdno.

Největší změny oproti debutové desce spatřujme především v prožitých a poctivě odehraných zkušenostech. Po této stránce novinka působí opravdu přesvědčivěji a zřetelněji. Nutno dodat, ostřejší novinka. A jsme rázem i u samé podstaty alba, které je nasranější, útočnější a také se stručnější vyřídilkou, než tomu bylo u první nahrávky. Kratší minutáž desce sluší, to nelze popřít. Vše je údernější a natlakovanější, což prostě odráží danou náladu v dané chvíli. "Technoir" chybí čistý vokál Jense, což ji na jednu stranu činí chudší a ošizenou o velmi platný prvek, ale jako těžký zásah do fungování to nevidím. Jde jen o to přistoupit na ostřejší hranu kapely a zkusit ji vzít za svou.

Novinka je celkově sevřenější a důraznější, ale zároveň za ní není třeba vidět výrazné smrsknutí jejích vlastních ambic. Jde spíš o zkoušku proniknutí do živočišnější spleti momentů, méně okázalých co se výraznější atmosféry týká. "Technoir" je zkrátka trochu někde jinde a přitom nijak nepopírá určenou cestu kapely. Ta je nadále v čistých mezích zářné inteligence a vlastních tvůrčích dovedností, toliko podstatných věcí k oddělení opravdu dobré kapely od nepotřebných a námi neviditelných. The Vacant Eyes pokračují ve svém progresu, nahlíží na něj trošku z jiného pohledu a posílají jej směrem větší přímočarosti.

I přes tuhle přímější tvář byla novinka poměrně neodbytná a těžká zkušenost, protože dojmy a myšlenky se chtě nechtě až příliš dotýkaly odkazu debutu. To srovnávání tam jednoduše podvědomě bude, i když se tomu budeme bránit sebevíc. Je to přirozené. "Technoir" neopakuje to nadšení a neopakuje se ani pocit, že před sebou máme něco jedinečného a na náš český dvorek výjimečného. Potvrzuje ale kreativitu a nastavení kapely na vysokou úroveň a schopnost se posunout. Jak komu bude tento vývoj vyhovovat je už na každém z nás.

"Technoir" působí jako pohyb mezi mrakodrapy z obalu, kdy se nerozhlížíme z jejich střech, ale brouzdáme se mezi nimi a neustále otáčíme hlavu do výšin v obavách z nejistoty v prostoru. Tyhle obavy ovšem nejsou na místě, ať už se na velké budovy kolem sebe díváme jakkoliv. Hoši jsou dobrými průvodci, kterým se vyplatí důvěřovat. Dát tomu čas a nechat si vše sednout, to platí i pro druhou desku The Vacant Eyes. Stará dobrá pravda by měla přesvědčit, že i když nás novinka nedostane do míst a euforických pocitů jako tomu bylo u debutu, pořád jsme ve společnosti velké kvality. Žádná vyumělkovaná souhra dle trendy návodu. The Vacant Eyes umí mít svůj svět a to je to nejdůležitější.