Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Warlocks - Skull Worship

The WarlocksSkull Worship

Sorgh24.1.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Soudě dle názvu se The Warlocks chystají na svém šestém řadovém albu uctívat modlu v podobě lebky. Jde o nové náboženství nebo jen plácnutí do bahnité hladiny doprovázené smíchem?

Pojďme se hned zkraje roku ponořit do podmanivých tónů, které The Warlocks vytěžili z hlubin niterných pocitů a implementovali do nové kolekce písní nazvané Skull Worship. Ponor to není lehký, na to musím upozornit, ale co dneska je... Sám mám potíže k albu zaujmout jednoznačný postoj. Když jsem pro porovnání poslouchal album Phoenix z roku 2002, z rovnice mi vyšlo, že cesta k posluchačově duši se trošku zkomplikovala a zasmušila. Snad proto moje počáteční nadšení vystřídaly tísnivé myšlenky a podivná nálada, která nesouvisela s mým aktuálním stavem. Rozhodně nemohu mluvit o zklamání, naopak si poslech mimořádně užívám. Jen se mi ta deska postupem času ukazuje v jiném světle.

Album Skull Worship snese přívlastky smetené ze širokého okolí. Psychedelické, alternativní, post-rockové, jeho zaměření (nebo spíš poloha) je opravdu široké. Dá to trošku práce utvořit si svůj názor, protože deska většinu času vyznává energicky nenáročný pohyb ve středním rytmu, který s až sedativním účinkem tlumí pokusy nadzdvihnout šaty a přiblížit se k jejímu teplému tělu. První den ji nějak vnímáte a s dalšími poslechy si musíte přiznat, že jste vedle jak ta jedle. Nyní jsem ve stádiu, kdy jsem schopen vnímat ospalý, zamyšlený hlas, který vypráví jakoby nerad, s námahou nebo z donucení, ale trvá mi se s jeho náladou vyrovnat. Zejména zpěvák, jehož hlasem album promlouvá skrz mlhu podivné aury, podlamuje moji pozornost a neulehčuje  snahu dostat se k jádru věci. Není to typ tahouna, který vás smete jedním dechem a chlapáckému projevu Bruce Springsteena je na hony vzdálen. Jeho projev splývá se zasněnou hibernací desky a vy se musíte podřídit, jestliže chcete odhalit vlnovou délku jejího chvění.


Rozsvícené ukazatele nás při zkoumání alba mohou poslat na dvě cesty. Jedna nás směruje do společnosti, kde se nikdo nestydí za svoji jemnou duši a uniklou slzu lesknoucí se na okoralém rtu. Od úvodní skladby po celou hrací dobu se setkáváme s neprůbojností vyjádřenou tklivým a pokorným hlasem. Ale třeba je to úplně jinak a já doufám, že ano. Snažím se na album dívat z jiné strany a myslím, že nejsem úplně vedle. Asi takto - když je život šedý, oživme si ho něčím dobrým, co nás posadí na rozzářenou duhu a připálí cigáro kolem letící kometou. V takovém stavu, se zavřenýma očima a voňavým dýmem nad hlavou bych hrál a zpíval podobně, přitom v duchu bych byl šťastný. Když si lenost, kterou na sebe album prozrazuje, vysvětlím takto, nemám s tím nejmenší problém.


Kytarová práce voní post-rockovým tvořením nálad. Až na výjimky se obejde bez rifů, nespoléhá ani na hutné a masivní drhnutí strun. Přítomno je kvílení, škrčení nebo subtilní vrčení měnící tón a ztrácející se pod nánosem dalších nápadů. Najdeme akustické pasáže, vybrnkávání, řadu efektů. Melodie mají sklon se opakovat, jen s opatrností se rozvíjejí a rády si nasazují doplňky. Využívá se echo, táhlé melodie se svíjejí v prostoru, rezonují a odrážejí od stěn zahalených v mlze. Atmosféru místa a času navíc podbarvuje decentní elektronika, která svými syntetickými zvuky umocňuje už tak podivnou náladu. Bez tmelu, kterým vyplňuje mezery vznikající za provozu stroje by šlo o sice nevšední, ale mnohem jednodušší záležitost bez těžko popsatelné přidané hodnoty.

 

Skull Worship je výborná deska, o tom jsem přesvědčen. Ještě dlouho se jí budu věnovat, než ji rozbalím jako cibuli připravenou na dlouhou zimu. Hodně vrstev, každá jiná a po každé mě budou pálit oči. Ale výsledek už teď stojí za to.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 24.1.14 6:37odpovědět

Výborná deska, už ji sháním :) Přesně tenhle typ překvapení "hmmm, tuhle kapelu neznám ... ale to je dobrý ... fakt dobrýýýý" mám rád.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky