Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

The Wood Brothers jsem začal poslouchat s minulou deskou a pokud bych měl jejich muziku nějak začlenit do kontextu našeho webu, řeknu jedno slovo - kořeny. Bavíme-li se tu o rocku, grunge, výjimečně punku a ve výsledku i metalu, je občas celkem osvěžující vrátit se zpátky proti proudu času úplně na začátek. A tím myslím ještě před The Beatles a Rolling Stones, k americkému rythm and blues a stejně jako v případě této kapely k country and western.

Jenže mluvit v kontextu této kapely čistě o country by bylo nespravedlivě zkratkovité a hlavně zavádějící. The Wood Brothers jednak nenáleží k čistému country, už vůbec ne k současným interpretům tzv. alternativního country, kteří hledají odezvu především u fanoušků s fasádou intelektuála, a pak je jejich muzika mnohem bohatší, pestřejší a co do množství odstínů a vůní nijak ohraničovaná. Najdete v ní vlivy folku, pohodu pravého amerického blues, snad trochu bluegrass a world music, možná i jazzu, ale především poctivého písničkářství, ze kterého cítíte život a jeho neopakovatelné příběhy.

Za tím vším hledejte Olivera Wooda, který zvolil cestu R&B a country kapel a koncertů a života v Atlantě, jeho bratra Chrise Wooda, který propadl jazzu a New Yorku, a nakonec i Jano Rixe, který se coby zdatný multiinstrumentalista připojil ke kapele nejpozději. Tři hudební a výrazně profilované naturely by mohly znamenat tři různé přístupy a neustálý oheň na střeše, ale v tomto případě se podařilo různé dílky skládačky pospojovat, jak jen nejlíp to jen šlo. Výsledek? Muzika schopná pronikat žánrovými hranicemi, oslovovat fanoušky napříč hudebním spektrem a první velký úspěch právě s deskou The Muse (2013).

Deska nová přináší jednak změnu vydavatele, ale hlavně potom citelné sebevědomí, znatelné hned od první skladby, našlápnuté Singin‘ to Strangers. Kapela se v rámci desky opět zcela přirozeně pohybuje mezi rytmicky svižnějšími skladbami na straně jedné (třeba Snake Eyes) a bluesovými baladami s výborným kontrabasovým přednesem na straně druhé (Never and Always či Two Places). Současná síla a pozice tohoto tria ale není zřejmá jen ze skladatelské lehkosti a uvěřitelnosti jejich písní, ale třeba i v neskromné plejádě vynikajících hostujících muzikantů. Úžasně pestrá dechová sekce, kytara, zpěvy - toto všechno se daří skvěle kočírovat, zakomponovat do desky, posunout výraz alba k bohatosti a komplexnosti, a zároveň neztratit pocit komorní a lidsky příjemné atmosféry.

Historii kapely a první desky neznám, takže srovnávat nemůžu. I tak se ale neubráním pocitu, že současní The Wood Brothers jsou silní a dost možná nejsilnější. The Muse byla (je) výborná nahrávka a v mnoha ohledech ji mám raději než album nové, ale ani to mi nepřebije dojem, že tahle kapela stoupá, věří si a deskou Paradise se prezentuje ve výtečné formě a bezvadné pohodě. Z desky je cítit lehkost a hravost, která současně neslevuje z náročnosti muzikantské a ve výsledku i fanouškovské. A tak se mi to líbí.