Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Them - Return to Hemmersmoor

ThemReturn to Hemmersmoor

Sarapis18.3.2021
Zdroj: mp3 320 (promo od vydavatele)
Posloucháno na: mp3 player // PC + AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Them odpoutaní od svého kultu bojují sami se sebou.

Obecně je nemožné odhadnout, jak dlouho trvá, než se džbánu ucho utrhne, ale u Them to vyšlo přesně na třetí desku. Vykopávání hrobů a obíračka kosterních pozůstatků má v hororových reáliích své pevné místo, ale ani ty nejlibovější kůstky nelze exhumovat donekonečna. Na čem třetí album Them hřeší nejvíce, je beznadějně ohlodaný příběh a zvětralá hudební náplň.

 

V době, kdy Troy Norr rozjížděl svůj ambiciózní projekt za participace hvězdné sestavy, vzduch byl ještě mocně prosycen démantovým prachem a přiznaná inspirace dánským králem hororu intenzivně rezonovala debutem Sweet Hollow. Navazující album Manor of the Se7en Gables už vytvořila více klasická kapela než projekt námezdních hráčů, produkce i vizuál nabyli na blýštivosti a prvotní oddanost temným principům začala zvolna ustupovat sílící teatrálnosti. Na poslední desce Return to Hemmersmoor dosáhl proces odpoutání se od uctívaného kultu svého vrcholu. Ozvěny Kinga Diamonda jsou minulostí a jediným pojítkem jsou občasné vysoké tóny z hrdla Troye Norra a scénické prvky, které King kdysi dávno v metalu proslavil. Učeň už ví, jak se věci mají, zná magické formule a naplno rozjíždí svůj vlastní byznys. Nicméně něco se zvrtlo, místo brány pekelné se otevřela jen branka od sousedky, vyběhl pes a kousl Norra do nohy. Dopr..!

 

 

V čem je problém? Them se vydali na cestu, kde jim místo bezhlavých jezdců kynou chlapi s pivem v kelímku, skandují battle blood battle blood a cintají světlou 10 na všechny strany. Co bylo mrazivé a hutné na Sweet Hollow, je zde plytké a povrchní, zabalené a srovnané ve sterilním zvuku a vycentrované na chytlavé refrény, které v mozku skáčou na trampolíně, i když už chci dávno spát. Co na Manor of the Se7en Gables vonělo lovem a čarodějnictvím jako z dobrodružného románu, to zde páchne sebeparodií. Vrcholem všeho je recyklace (ve skutečnosti vyústění) už dvakrát líčeného příběhu o osudu těžce zkoušeného hrdiny KK Fossora. Musím přiznat, že postupem času bych mu nechal naložit nějakou tu starost navíc. Jen ku své škodolibé radosti, když už je v Hemmersmooru tolik místa. Dost tomu napomáhá úvodní Diluvium, což je opravdu katastrofální intro, taková mýdlová opera z céčkových archivů, i Memento Mori coby dialog otce se vzkříšenou dcerou, který i přes veškeré hlasové akcenty nemá žádné vnitřní napětí. Vůbec celému albu chybí gradace a dějové vzruchy. A jestli ještě někdy uslyším hlášky typu second part of the plan nebo mmm...mmm...master, tak mě z toho asi brzo jjj...jjj...jebne.

 

Them nosili tu svou prokletou vodu tak dlouho, až se v ní sami vymáchali. Na Return to Hemmersmoor je až příliš cítit, že jde o divadýlko. Budiž jim ke cti, že to zkouší trochu jinak. Nezlobte se ale na mě, já bych i nadále umřel spíš pro šálek čaje... 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky