Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno italského projektu / kapely Totalitarian není příliš známé. Předpokládám, že se vše záhy změní a o Totalitarian se bude mluvit. Víme, že jsou zaštíteni labelem Barren Void Records, o kterém toho zatím není mnoho co říct, a že o distribuci se jim stará tuzemský Lavadome Productions. Svoji sestavu a vše kolem kapely samotné interpret tají. Zde si troufám tvrdit, že tajemství kolem mi vůbec nevadí. Natolik je vnitřně uzavřená hudba Totalitarian výmluvná, že posluchače jedním šmahem pohltí a počne mu vyprávět šepotavě skřípavým hlasem děsivé vize plné nočních můr a hrůzostrašných svědectví…

Je možné zařadit Totalitarian do nějakého stylového chlívečku? Pro zpřístupnění názoru a zbystření pozornosti můžeme mluvit o blackové černotě i deathové těžkosti. Silným kořením doomové zasmušilosti a hypnotické atmosféry je zlá a nepřístupná jedovatost. Je jasné, že Totalitarian nepřinesl nic neslyšeného. Podobná pekla už dávno produkují rozličné spolky. Síla Totalitarian se ukrývá v umění vymalovat kolem vystrašené představivosti těkavou a zároveň monumentální kompozici. Ačkoliv se v případě De Arte Tragoediae Divinae jedná o debut, je evidentní, že jej nenahrál začátečník, ale zkušený muzikant(ti). Předlouhé skladby jsou prošpikovány zajímavými detaily, pazvuky, mají výpravný průběh s gradujícími i marnými závěry.

Pětice skladeb se nese ve spíše ničivém tempu, ale začátek alba v podobě záhrobní Supreme Death Worship může nejednomu posluchači způsobit v nejlepším případě vrásky. Song je strááášně dlouhý, pomalý, ospalý… Jak se píseň valí, vtáhne vás do sebe a znásilní myšlenky. Náhle si v onom děsivě rytmickém rituálu podupujete a je z vás nemyslící otrok už nehledající cestu ven. Vaše kroky se pak zrychlují spolu se zvuky a démonickým chrchláním. V následujícím pekle The Wisdom of Chains už není prostor pro únik ani k hloubavým vzpomínkám na minulost. Blast beat a tremola vše kolem sebe drtí neúprosným tlakem. Není třeba ani možné se zaobírat jednotlivými skladbami pro jejich neuchopitelnost a obraznou různorodost. Zároveň je třeba zdůraznit neustále kvalitní hráčskou úroveň a chytrost kompozičně aranžérského umění. Není třeba se obávat progresivních kombinací. Právě naopak. Onu chytrost je možné spatřit v několika nápadech každé skladby, které se stále opakují a zároveň posluchače udivují krutou naléhavostí i jakousi zvráceně monotónní chytlavostí. Určitě nebudeme mluvit o nestravitelné disharmonii v technickém pekle, byť se nejedná o žádné příjemné rádiové hity.

Pochválit je potřeba i grafickou stránku díla, kdy každou stranu zdobí jak text, tak nějaká ta kostřička. No a v neposlední řadě i věnování Aloisi Hudalovi, biskupovi římsko-katolické církve, který po válce pomáhal s útěkem nacistů před poválečnou spravedlností. Šikovný pán neustále toužil po rehabilitaci nacistů, ale narážel na odpor (není divu) a tak se uzavřel a zatrpkl. Za jeho skutky ho nikdo nepotrestal a zemřel v 78 letech.

Ale vraťme se k hudbě Totalitarian a nějak shrňme své dojmy z arci debutu nebývale podmanivé kvality. De Arte Tragoediae Divinae nabízí víc, než by se na jeden zátah mohlo zdát. Není možné říct, že se jedná o nahrávku zběsilou ani pomalou. Obě stránky tempa jsou v díle plnohodnotné. Zběsilost navíc cítím v pomalosti a valivé mohou být myšlenky v nejničivějších uragánech, kterých je zde požehnaně. Co můžeme říct s jistotou, je, že máme před sebou úkaz rodící se veličiny (v to doufám) a je-li debut takhle vyspělý, už nyní toužebně čekám na následovníka. Příčka je nastavena hodně vysoko.