Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
There

There's A LightFor What May I Hope? For What Must We Hope?

Symptom31.1.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 Series II / Marshall Major II
VERDIKT: Jedna z mnoha novinek za loňský rok na úseku post-rock, která se nebojí podívat za normativy vlastního žánru.

Německé pětici bylo dáno vystoupit z průměrnosti a když ne přímo zazářit, tak zaujmout určitě. Koho, jak a nakolik je to, oč tu běží. Na jedné straně není co řešit, pořád ten stejný instrumentální rock se vším, co k němu patří, a to včetně bolavých míst (čti stereotypů). Na straně druhé je třeba uznat, že už na pár let starém debutu A Long Lost Silence (2018) byla slyšet chuť pracovat s vlivy odjinud, což nyní vyústilo v zajímavé aranže.


Nahrávka je zahalena do fluidního zvukového hávu a dobré rozložení nástrojů v mixu spolu s citlivou produkcí zaručují osvěžující poslechový zážitek. Uslyšíte basu drnčet, hajtku syčet i přesně artikulující kytary. Tvrdším partiím by neškodila trocha průraznosti navrch, jejíž nedostatek tu vyvažuje gradace. Energie určitě neschází poslední Even In The Darkest Place… s největší koncentrací hlasitosti a zkreslených kytar. Při poslechu celého jedenáctera skladeb, které si mimochodem žádá plnou hodinu vašeho času, budete narážet nejen na originální nápady, ale i kreativní práci s odkazem mnoha spřízněných kapel, jmenujme třeba This Will Destroy You nebo Maserati.


Baskytarista Andreas Richau nabourává ve třech skladbách jednotvárnost typickou pro instrumentální post-rockové kapely svým vokálem. Nejlépe asi v sedmé Elpis a deváté Be Brave, Fragile Heart. Jako třešinka na dortu je hostující cello v páté Dark Clouds Behind, Bright Skies Ahead a desáté skladbě Appearance Of Earth, které má na svědomí Akito Goto. Nechybí ani práce se samply a všudypřítomný klávesový opar.


Napsat dobré post-rockové album, které nenudí od první minuty, je těžší úkol, než by se na první dobrou mohlo zdát. Podle promo materiálů se kapela cítí být na stejné vlně jako Russian Circles a Sigur Rós, což celkem dobře ilustruje rozdíl mezi subjektivním pocitem a objektivní skutečností, která má blíže ke God Is An Astronaut bez energie nebo Explosions In The Sky ochuzených o originalitu. Je třeba tlumit nepřiměřená očekávání a na rovinu si říct, že druhá studiová deska For What May I Hope? For What Must We Hope? je vkusně napsané a dobře instrumentálně i technicky zvládnuté dílo. Tím to zřejmě také končí. Na příští setkání bych prosil ještě více té osobitosti a energie.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky