Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Thränenkind jsme před nějakým časem hovořili v rámci seriálu Zapomenutá dema. Tehdy už jsem ani nedoufal v nějakou další činnost kapely, která svou dosavadní aktivitu projevovala dosti laxním způsobem. A ejhle, máme tu rok 2013 a debutové album The Elk.

Není od věci začít drobným srovnáním současné a někdejší tvorby. V tomto směru je vývoj celkem jasný. Od prastarého black metalového běsnění je notně upuštěno. Prostor se dopřává melodiím a podobným jemnějším plochám. Více drnkání, méně drhnutí. Slovutné „hobluj“, na které jsem mimochodem alergický, by zde neobstálo. Hudba plyne v klidném tempu. Nikam se nepospíchá a daleko více se klade důraz na rozpoložení a atmosféru. Nutno podotknout, že onen způsob je mnohdy až uspávacího rázu. Není to hudba, kterou by si člověk pustil jen tak, pro radost. Příliš radosti tady totiž není. Už minulost byla nastavena depresivním směrem. Nyní se v něm pokračuje, ačkoliv vyloženě o prášcích a žiletkách řeč není. Spíše jde o melancholii a smíšené pocity sklíčeného jedince, ale převládající esence je z negativního jádra bytí. Kapela tak může snadno sklouznout do škatule DSBM, ale ta je přitom mimo dění. Z této sorty si odnáší jen náladu. Zpěvy nejsou tolik ztrápené, ačkoliv se dočkáme i hostů v podobě Eklatanze (Agrypnie, Heretoir) a Torstena (Agrypnie, Nocte Obducta). Demáč a EP (liší se opravdu v nepatrných rozdílech) měli daleko sevřenější a chorobnější atmosféru. Nebyla to žádná černočerná beznaděj, ale oproti The Elk zní tato díla skutečně temněji.

Můžeme říci, že Thränenkind dospěli a upustili od bubákovství. To může znít jako popis kapely, která je na vrcholu. Zdání klame. Jakkoliv se celek tváří dokonale, tak pod oním pomyslným pozlátkem nenajdeme úplně záživný výtvor. Dával jsem albu nemálo poslechů, abych jej snad i pochopil, ale asi mi stále cosi uniká. Na druhou stranu mohu bez ostychu říci, že je vše upřímné. A u toho bych snad i zůstal - upřímný atmosférický temný rock/metal. Můžeme v něm zahlédnout odlesk výraznějších kapel jako Amesoeurs, Alcest, nebo třeba Nost. Asi ve mne stále doznívá domnělá síla předchozích nahrávek, že stále nejsem s to se sžít se současným výrazem. Proto lepší průměr.