Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thy Catafalque - XII: A gyönyörű álmok ezután jönnek

Thy CatafalqueXII: A gyönyörű álmok ezután jönnek

Sarapis4.11.2025
Zdroj: mp3, youtube music, bandcamp
Posloucháno na: hifi Yamaha / PC, repro Canton, sluchátka AKG K240
VERDIKT: Přehlídka avantgardní hojnosti neobvykle namočená v pochybnostech.

Píše se rok 2024, je všední den, krátce po poledni, slunečno. Nacházíme se v areálu firmy Thy Catafalque. V komplexu budov panuje čilý ruch, dělníci kmitají, blíží se střídání směn. Skřípění kovu a tlukot kol značí, že vagóny naložené další várkou zboží právě opouští brány závodu. Na ředitelství zatím vládne dobrá nálada. Všechno směřuje k dalšímu milníku v ročním obratu a tudíž i podnikovému večírku, kde to management oslaví bublinkami a nejedním románkem na hotelu. Ve skladech ale mají jiné starosti. Areálem bloudí něco neuchopitelného, jakási entita bez tvaru a zápachu, těžko ji popsat. Personál je znepokojen, ochranka je v pohotovosti. Šéf bezpečáků prochází kamerové záznamy, u třetího šálku kávy to konečně má. Než se všichni rozutečou, svolá krizový štáb a jde rovnou k věci: “pánové, máme tady stín pochyb”.

 

Thy Catafalque je obchodní značka, která už před lety dosáhla velkého renomé ve světě a jistého bodu stability. Taková pozice se snadno může změnit ve stagnaci, ale vagony s logem Thy Catafalque bývají zpravidla plné špičkového materiálu, o němž nejsme zvyklí pochybovat. Některé zdroje hlásily výskyt stínu pochyb už u předchozí nahrávky Alföld, ale toto podezření nelze nezávisle potvrdit. Thy Catafalque se tehdy pohroužili do vlastních kořenů a v černobílém kabátku vykopali pár zemitějších hlíz svého syrového mládí. Dodnes mi připadá, že oddech od bohatých aranží přišel ve správný čas a příběh maďarského krále avantgardního metalu dostal zajímavou zápletku.

 

 

Na návrat k tomu, co Thy Catafalque obvykle zdobí, se nemělo čekat dlouho a vskutku hned o rok později přineslo album XII: A gyönyörű álmok ezután jönnek kýženou opulenci. Dlouhý název v maďarštině, který slibuje krásné sny, rozhodně nepřehání. O tom, že si ho vůbec někdy zapamatuju, si fakt můžu nechat jenom zdát. Charakter hudby Thy Catafalque také zůstal unikátní, nicméně identifikovatelný bez dlouhého zaostřování. Fúzi palčivé tvrdosti kytar s provzdušněnými mezihrami, folklórními motivy, studenou elektronikou a neméně chladnými údery automatických bicích jen tak s něčím nezaměníte, zvláště v kontextu toho, že málokdy má spojení protichůdných elementů tak hladký průběh, jako u tohoto projektu Tamáse Kátaie. Střídání nálad, prolínání tvrdých riffů se zpěvnými pasážemi nebo fluktuace celých žánrů je denním chlebem i této poslední nahrávky, která je opět přehlídkou otevřenosti a variability.

 

K ní přispívá velká řada hostů, která se od posledně zase slušně rozrostla. Už jen zpěváci by se stěží vešli do jednoho auta (no, jedině snad na Slovensku), na převoz celé směny ze studia na oběd už by to chtělo rovnou podnikový autobus. Zpočátku mi trochu vadilo, jak s každou skladbou vchází do místnosti někdo další, ale to nepohodlí brzy pominulo s tím, jak se všechny prvky vsákly do logiky světa Thy Catafalque, kde je rozmanitost běžným standardem.

 

Produkce je o další krok blíž k formální dokonalosti, kde vládne nástrojová čitelnost a studiová čistota, která navozuje dojem průzračného proudu prémiové sodovky z reklamy. Představte si děvče z obalu lačně sát mattonku z orosené lahve a budete v obraze. Zbytková hrubost se krčí v deathmetalových ostrůvcích vzdoru, odkud vysílá jasný vzkaz, že metal ještě zdaleka neumřel, ale už to není výhružka, nýbrž konstatování. V ostřejších pasážích lítají hobliny jako vždycky, jen s tím rozdílem, že na zem dopadají srovnané úhledně do komínku. Sám Kátai to jako zásluhu přičítá producentu Gáboru Varimu a to vám říkám, bude-li tato spolupráce pokračovat i příště, s třískami v dlaních je definitivně konec.

 

 

Nakonec to ale není uhlazený zvuk, odkud pramení můj stín pochyb. Ani dav hostů. Pochybnosti narůstají jednoduše tím, jak nahrávce dochází dech. Do poloviny jedou pásy továrny na sny plynule, skladby Mindenevő, Vasgyár nebo Világnak világa jsou dokonce tím nejlepším, co můžeme od Thy Catafalque chtít. Jako scény z akčního filmu, kde nevíte, čím se dřív pokochat a musíte to vidět ještě x-krát. Včetně slow motion. Pak nahrávka přepne do písničkové roviny a úžas uvadá. Sype se to od otravné folklórní odrhovačky Lydiához, pak už se do nahrávky nikdy nemůžu dostat. Výpravnější Ködkirály se sice rozjíždí slibně, ale pak zůstane stát na trati v polích, tak obvykle počkám až to celé dospěje do finále a po závěrečné hitovce s názvem, který bych sem musel zase zkopírovat, vystoupím. Domů dojdu pěšky. Cestou pak přemítám, jestli ten stín ještě poroste. Doufám, že ne. Mám strach z toho, o čem by se mi mělo zdát příště.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mystic / 26.3.17 16:14

Výstižná recenze a mám taky problém se do toho dostat, leč po posledním poslechu jsem si říkal, že to vlastně není tak špatné. Matoucí album, každopádně vokály se mi víc líbili na předchozím albu. Zpět mi tam přišel více fanatický a působivý.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Monachos / 4.11.25 10:16odpovědět

Na tento album TC som si musel zvykať trocha dlhšie, ale nakoniec som mu prišiel na chuť. Rozhodne to nie je špatný album, ale na pomery TC priemerný. Čo mi mierne vadí je, že album je akýsi nekonzistentný, akoby som počúval kompiláciu alebo nejaký best of.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky