Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Thyrfing je přesně ta kapela, o které jsem věděl, že existuje, ale ničím mě nikdy neoslovila a neponoukla, aby mi stačilo pouze zběžné zjištění, že existuje. V době jejich eponymního debutu a krapet výraznější dvojky Valdr Galga jsem se vikinskému blacku věnoval dosti zevrubně, nicméně tehdejším ikonám ranku – Enslaved, Borknagar, Helheim nebo Vintersorg se Thyrfing nemohli ani přiblížit. Pamatuju si chválu na jejich triko, která přišla o pár let později a pak… A pak jsem zapomněl, že něco takového jako Thyrfing vůbec existuje. Vytěsnil jsem jejich jméno a vlastně až na zmíněné ikony (ty rostly dál a výš) zanevřel na celý ten pohanský cirkus. Pod nánosem hopsavých poz(s)érů jsem neměl chuť věnovat pozornost ničemu, co čpělo folkem.

Nicméně onehdy (osm let, uf!) jsem zakopl o jejich předposlední desku De ödeslösa a já s úžasem zíral, kam se kdysi triviální kapela dokázala vyškrábat. Potěšil mě nový zpěvák, kterým je Jens Rydén z původních Naglfar. Taktéž mi udělala radost pečlivá práce se skladbami, zvukem a dynamikou. Na své poslední řadovce Vanagandr Thyrfing styl předchozích nahrávek příjemně vypilovala až do třpytivého diamantu. Ta tam je neohrabanost starých časů. Tady musím kapele přiznat, že po zpětném naposlouchání jsem přišel na chuť i starším předchůdcům.

Thyrfing patří mezi těch pár interpretů, co pohanství neředí lidovkami a juchandami. Většinový záběr patří black metalu a vážné tváři. Jejich skladby jsou převážně neseny ve středním tempu a hymnické náladě. Hlasově se Rydén pochlapil a svojí rašplí dokáže vyloudit vskutku jímavé melodie. Umí svůj hlas nést do dáli i vztekle zasekávat. Dříve až laciná symfoničnost je, když ne potlačena, tak dána na roveň kytarám a celkovému dojmu. Ona symfoničnost není typu Dimmu Borgir nebo Therion a jim podobným, v jejichž soundu převládá nad zbytkem a postupně vysává z písní jejich metalový naturel. Thyrfing se na Vanagandr naopak metalu vůbec nebojí. Aranžérsky umí čarovat natolik, aby heavy momenty v ničem neshazovaly lidové vsuvky a ty zase neředily blackovou krev.

Silný zážitek přinese hned úvodní symfonická vypalovačka Döp dem i eld, která nastolí energický řád plný vzdoru a touhy po boji. Po slabší hoblovačce Rötter, kde marně hledám, co by mě zaujalo, přichází nejmelodičtější a nejzpěvnější Fredlös. Je mi jasné, že uctívači temných pořádků mohou mít s podobnou slaďárnou problém. Já v tomhle případě zapomínám na black metal a vzpomínám na starý epický heavy metal spojený s kultem Bathory. Je možné, že mi silný refrén začne časem lézt krkem, ale zatím se k této skladbě vracím nejčastěji. Pochválit bych chtěl tajuplnou Håg och minne i vypalovačku Träldomsord, která ač nejsvižnější, přináší zřejmě nejpoutavější melodie i parádní vokály. Naopak mám velký problém s na závěr umístěnou Jordafärd. Hlavně s jejím začátkem, který být coververzí znělky seriálu Hry o trůny, by mi vadil taky, ale ne takto, kdy mám pocit, že se zde beztrestně krade…

Thyrfing se ke svému stylu dopracovávali postupně. Poctivou prací a přístupem stále rostli a proto vlastně Vanagandr není žádným překvapením. Kdo kapelu sleduje po celou dobu, musel onen vývojový tok cítit. Já jsem nepolíben, proto zírám a o to víc si užívám skvělou metalovou jízdu, která věnována slávě Ódinovi a starým Ásům pojí metal, pohanství s progresem, a vše je přes pár drobností a zaškobrtnutí vysoce návykové. Užívám si!