Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Timelost - Don

TimelostDon't Remember Me For This

Jirka D.12.11.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# Golden 048) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Debutující Timelost míchají shoegaze s noise rockem tak, jak už někteří před nimi, ale ani to jim neubírá na přesvědčivosti a sympatiích. Jejich první deska jako ideální společník pro podzimní depky.

Timelost je úplně nová kapela z Philadelphie, za níž stojí dvojice nikoliv úplně neznámých muzikantů. Zpěváka a kytaristu Shane Handala můžete znát ze Set & Setting, jejichž zatím poslední album Tabula Rasa vyšlo loni na věhlasném labelu Pelagic Records, a bubeníka Grzesieka Czapla pak z Woe, kteří v našich končinách taktéž nejsou úplně neznámí. Tihle dva se dali dohromady před dvěma lety a vzhledem k nějakým sympatiím nebo čemu se nakonec spolu zavřeli do studia Uniform Recording, kde pod vedením Jeffa Zeiglera ukutili tuhle debutní desku. A pokud vám snad něco říká jméno Jeff Zeigler, tak ano, je to ten týpek, v jehož režii se na svět dostaly desky War On Drugs, Kurta Vilea nebo Nothing. No a pokud máte blízko k těmto kapelám, mohlo by vás oslovit i jméno Timelost.

 

Timelost band

 

Žánrově má album nazvané Don’t Remember Me For This docela blízko ke zmíněným Nothing, tedy k docela zastřenému, shoegazem nasáklému rocku, který nesdílí názory hledící na čistotu zvuku a celé nástrojové spektrum včetně zpěvu naopak halí do slušného oparu. To spektrum je docela plné, navzdory klasickým nástrojům a pouhé dvojici hráčů je hned od první vteřiny téhle muziky všude plno a o vaši pozornost nebude upejpavě prosit, ale prostě si ji vezme. Nejde ale jen o nástroje, Timelost umí sestavit příjemné, nevtíravé, jakoby podprahové melodie, které si vás začnou omotávat kolem prstu, aniž byste si toho všimli. Přitom nálada desky je hodně melancholická, ideální pro tyhle podzimní dny, kdy sluneční svit většinou marně bojuje proti mlhavému a sychravému počasí. A i když občas přece jen vyhraje, stejně někde vzadu v hlavě víte, že všechno pěkné to má spočítaný.

 

Navzdory vší té melancholii a zakaboněnosti ale tahle deska má jednu přednost, kterou jsem při prvním pročítání informací o ní nečekal, a to naprosto skvělý drajv. Don’t Remember Me For This není pomalé album, žádná upachtěná procházka po vyčpělých rockových stezkách, ale slušně energické, rytmicky šlapající album, jehož klasická LP délka a jedenáct skladeb kolem vás proletí jako vítr. Ano, budete chtít ještě. Timelost nevymýšlí nic složitého, nic originálního, žádné převraty ani žánrové veletoče, ale stejně budete chtít další kolo. Možná kvůli tomu, co jsem napsal, možná taky proto, že deska působí maximálně spontánně, jednoduše, na nic si nehraje a prostě sází jednu dobrou skladbu za druhou. Zkuste klip a zkuste popřemýšlet, v čem spočívá základ poctivého rocku.

 

 

Ke spokojenosti nahrává i jeden song, který se vymyká a který obsadil na nahrávce poslední místo. Možná, že když napíšu jeho název - Cryptorchid, některým se vybaví nejlepší deska Marilyna Mansona a skladba stejného názvu. Cover se povedl, ve zvuku Timelost je mu dobře a je to pro mě docela milá vsuvka. Naopak mám drobný problém s CD edicí, která je ... drobná. Jakoby někdo vzal obal z LP desky a prostě ho zmenšil - přečíst bez lupy nejde kromě názvu kapely a alba nic, což je samozřejmě škoda. Jinak ale fajn překvapení, jehož síla s opakováním bude slábnout, ale teď a tady je mi s tímto albem dočista dobře.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky