Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Timelost - Don

TimelostDon't Remember Me For This

Jirka D.12.11.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# Golden 048) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Debutující Timelost míchají shoegaze s noise rockem tak, jak už někteří před nimi, ale ani to jim neubírá na přesvědčivosti a sympatiích. Jejich první deska jako ideální společník pro podzimní depky.

Timelost je úplně nová kapela z Philadelphie, za níž stojí dvojice nikoliv úplně neznámých muzikantů. Zpěváka a kytaristu Shane Handala můžete znát ze Set & Setting, jejichž zatím poslední album Tabula Rasa vyšlo loni na věhlasném labelu Pelagic Records, a bubeníka Grzesieka Czapla pak z Woe, kteří v našich končinách taktéž nejsou úplně neznámí. Tihle dva se dali dohromady před dvěma lety a vzhledem k nějakým sympatiím nebo čemu se nakonec spolu zavřeli do studia Uniform Recording, kde pod vedením Jeffa Zeiglera ukutili tuhle debutní desku. A pokud vám snad něco říká jméno Jeff Zeigler, tak ano, je to ten týpek, v jehož režii se na svět dostaly desky War On Drugs, Kurta Vilea nebo Nothing. No a pokud máte blízko k těmto kapelám, mohlo by vás oslovit i jméno Timelost.

 

Timelost band

 

Žánrově má album nazvané Don’t Remember Me For This docela blízko ke zmíněným Nothing, tedy k docela zastřenému, shoegazem nasáklému rocku, který nesdílí názory hledící na čistotu zvuku a celé nástrojové spektrum včetně zpěvu naopak halí do slušného oparu. To spektrum je docela plné, navzdory klasickým nástrojům a pouhé dvojici hráčů je hned od první vteřiny téhle muziky všude plno a o vaši pozornost nebude upejpavě prosit, ale prostě si ji vezme. Nejde ale jen o nástroje, Timelost umí sestavit příjemné, nevtíravé, jakoby podprahové melodie, které si vás začnou omotávat kolem prstu, aniž byste si toho všimli. Přitom nálada desky je hodně melancholická, ideální pro tyhle podzimní dny, kdy sluneční svit většinou marně bojuje proti mlhavému a sychravému počasí. A i když občas přece jen vyhraje, stejně někde vzadu v hlavě víte, že všechno pěkné to má spočítaný.

 

Navzdory vší té melancholii a zakaboněnosti ale tahle deska má jednu přednost, kterou jsem při prvním pročítání informací o ní nečekal, a to naprosto skvělý drajv. Don’t Remember Me For This není pomalé album, žádná upachtěná procházka po vyčpělých rockových stezkách, ale slušně energické, rytmicky šlapající album, jehož klasická LP délka a jedenáct skladeb kolem vás proletí jako vítr. Ano, budete chtít ještě. Timelost nevymýšlí nic složitého, nic originálního, žádné převraty ani žánrové veletoče, ale stejně budete chtít další kolo. Možná kvůli tomu, co jsem napsal, možná taky proto, že deska působí maximálně spontánně, jednoduše, na nic si nehraje a prostě sází jednu dobrou skladbu za druhou. Zkuste klip a zkuste popřemýšlet, v čem spočívá základ poctivého rocku.

 

 

Ke spokojenosti nahrává i jeden song, který se vymyká a který obsadil na nahrávce poslední místo. Možná, že když napíšu jeho název - Cryptorchid, některým se vybaví nejlepší deska Marilyna Mansona a skladba stejného názvu. Cover se povedl, ve zvuku Timelost je mu dobře a je to pro mě docela milá vsuvka. Naopak mám drobný problém s CD edicí, která je ... drobná. Jakoby někdo vzal obal z LP desky a prostě ho zmenšil - přečíst bez lupy nejde kromě názvu kapely a alba nic, což je samozřejmě škoda. Jinak ale fajn překvapení, jehož síla s opakováním bude slábnout, ale teď a tady je mi s tímto albem dočista dobře.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky