Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Todd La Torre - Rejoice In The Suffering

Todd La TorreRejoice In The Suffering

Michal Z15.12.2021
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Poznat skutečnou tvář Todda až v tak pozdním věku? Z mé strany jde o promarněná léta. Jen více a houšť v dané nastavené normě kvality.

Rád se hudbou nechám mile překvapovat a Todd La Torre mě překvapil velmi a kvalitně. Nečekal jsem, co vše v tomto nástupci Geoffa Tatea v Queensrÿche dřímá. Nyní s velkým zpožděním chápu, proč si ho páni vybrali. Na sólové nahrávce prezentuje bezedný rozsah výrazových prostředků a nelpí na jednotné formuli výrazu jako u svých chlebodárců. Své celé umění Todd vybalil až na svojí první sólové nahrávce Rejoice In The Suffering, která se stala jednou z mých nejoblíbenějších nahrávek současnosti. A to v žánru, ve kterém se to stává stále méně.

 

Todd se do mě pouští naprosto neurvale thrashmetalovou řezanicí s přesahy do US power metalu. Přímočaře cituje, z čeho vzešel a nápaditě kombinuje známá klišé. Svým přiostřeným vokálem mi imponuje a zcela se vydává na okraje svých schopností. Osciluje mezi styly a tóny jako akrobat v ruském národním cirkusu bez nároku na chybu. Vůbec necítím rozpaky jak ze zpěvu, tak z hudby. Když vezmu v potaz, že Todd byl při nahrávání debutu soběstačný jak vokálně, tak i nástrojově, jsem doslova v šoku. Jediný pomocník Craig Blackwell obsluhuje basu a zdvojuje kytaru. Strukturou skladeb a výrazem pánové velmi připomínají Brity Hell - soubor to pod taktovkou spíše producenta Andyho Sneapa a bratrů Bowerů. Bohužel tito chlapíci se odebrali do tvůrčího ticha, a tak mi přichází vhod Todd.

 

Nic se nemaskuje, jde se na metalovou dřeň a ano, album je plné klišé. Ale jde o případ, kdy se nahrávkou bavím, protože je podaná přesvědčivě a živě. Žádné přihřívání polívčičky, nebo obalování kostlivců svalovinou. Jen čirý tok hudby podaný srdcem, zápalem a s kvalitou. Todd by mohl pět u kterékoliv stár heavy metalu, vládne obrovskou silou a jistotou. Z hrubozrnného výrazu umí krásně vystoupat do epických čistých výšin. Skladby drží pohromadě a díky proměnlivému vokalistovi mohou také libovolně měnit charakter. Baladická osidla jsou vždy ošemetná a Todd z nich uniká kvalitou, stupňujícími se emocemi a dravostí. Z triviální obligátnosti umí udělat návykovou kvalitní věc plnou síly, napětí a krásy.

 

Hodně mě baví nejagresivnější skladby alba. Po progresu z jeho současné domoviny ani stopy. Vše nahrazuje svojí osobitostí a chutí obtisknout svůj odkaz do provařených metalových formulací. Proč by si nemohl udělat radost a poklonit se svým kořenům? Album není jen o vokálu hlavního protagonisty. Kytarová práce je na top úrovni a spousta velkých jmen by se za takové melodie, riffy a harmonie upsala i zbytky duší. V titulní skladbě tu a tam probleskuje Toddova poloha z Queensrÿche, ale musím být velmi pozorný, abych dané okamžiky v přívalu změn a tvrdosti zaznamenal.

 

Naprostým hřebem alba je vyhodnocena mými vnitřními citlivými měřítky skladba Vexed. Stvrzuje komplexní schopnosti Todda hudebníka i skladatele. Přes velké vzletné melodie, silácké a heavy prvky se prokope až ke kousavému dravému thrash metalu. Vše v jednom fungujícím konglomerátu pradávných klišé. Přesto nyní upečené, čerstvé a chutné. Atak, agrese, síla, energie a otevřené brány do království Roba Halforda potažmo Tima Rippera Owense. S přehledem a lehkostí. V dalším taktu se může v klidu přetahovat s největšími hlasy power metalu či thrash metalu. Krásné možnosti, které se při poslechu labužnicky vstřebávají a naplňují duši i u opotřebovaných pamětníků.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky