Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tomáš Kočko se svým Orchestrem bezesporu patří k nejvýznamnějším jménům české folklórní scény. Seskupení zaujalo již svým skvělým debutem "Horní chlapci", na němž zhudebnilo poezii beskydského básníka Ladislava Nezdařila, který zůstal významným zdrojem inspirace i na albech následujících. Další deska "Do kamene tesané aneb ONDRÁŠ" se stala dokonce předobrazem polské divadelní hry Ondraszek – pan Lysej Góry. Za přelomový lze nicméně považovat především počin "Poplór", jenž kromě zisku českého žánrového Anděla výrazně uspěl i v zahraničí, kde zabodoval v Europian World Music Charts. Druhým Andělem je ověnčena předposlední řadovka "Cestou na jih", která Tomáše s kapelou rovněž zastihla ve skvělém skladatelském rozpoložení. Neméně pozitivní ohlasy mělo i následující koncertní album "Živě", jehož název je nápaditým dvojsmyslem, neboť je zároveň věnováno slovanské bohyni Živě. A protože je Živa ve slovanské mytologii spojována především s bohem Velesem, svou novinku věnoval soubor právě jemu.

Zatímco na minulých albech Tomáš kromě již zmiňované Nezdařilovy tvorby hojně čerpal i z moravské a české lidové hudby, tentokrát natočil desku čistě autorskou. A ačkoliv se zdráhám označit ji přímo za koncepční, tématicky se jednotlivé skladby prolínají. Ústředním motivem je střet staroslovanských pohanských kultů s křesťanskou vírou. Ten symbolizují především dvě úvodní skladby "Do Návu" a titulní "Velesu", které tento významný mezník vykreslují mnohem drsnějším leč historicky bezesporu přesnějším podáním, než jak si ho pamatujeme z hodin dějepisu ve školách. Nahrávka tak mimo jiné trefně připomíná, že křesťanství, jež mnozí z nás považují za pevnou součást zdejší kultury, bylo našim dávným předkům spíše násilně vnuceno. S tím koneckonců souvisí i další výrazné téma, jimž je novinka prodchnuta, a to sice smrt.

Hudebně soubor zůstává věrný svému typickému projevu z posledních let, který čerpá z rozličných folklórních vlivů a koření ho vkusně a nápaditě prvky popu, rocku, metalu či elektroniky. Tím svou tvorbu dokáže přiblížit a učinit srozumitelnou i posluchačům, kteří folku zrovna neholdují, čímž v podstatě přebral štafetu po Čechomoru, jenž se od přelomu tisíciletí zdá být kreativně poněkud vyhaslý.  "Velesu" rovněž těží z nástrojové bohatosti, která přispívá k pestrosti a rozmanitosti celkového zvuku a dokáže umocnit leckdy tajuplnou až potemnělou atmosféru.

Skladatelsky se album zdá možná o něco méně rafinované a nápadité než někteří jeho předchůdci a umím si představit, že trnem v oku některých "zmlsanějších" posluchačů budou především skladby "Do Návu" a "Na mohylách". První zejména kvůli poněkud "provařenému" ústřednímu motivu, který najdeme v repertoáru nejednoho folklórního seskupení. Nicméně nevybavuji si, že bych ho někdy slyšel zakomponovaný tak nápaditým a přitom přirozeným způsobem. "Mohyly" jsou pak možná nejpopovější záležitostí, jakou jsme od Kočka a jeho družiny mohli kdy slyšet a refrén mi z nějakého důvodu evokuje starou hitovku od Lucky Bílé "Útěk". Jinak ale nelze mít vůči hudební náplni alba výraznějších výhrad. Přílišnou kreativitou neoplývá snad jen využití metalových vlivů, které tentokrát působí trochu samoúčelným dojmem.

Kočkova novinka "Velesu" z mého pohledu sice není vrcholem jeho diskografie, nicméně kvalitativně za ostatními počiny nijak nezaostává. Hudebně a textově (ale i zvukově) jde opět o velmi precizní práci, která by žádného příznivce zklamat neměla. Tomáš se se svým souborem možná vydal cestou ještě větší posluchačské přístupnosti a vlídnosti než v minulosti, ale nečiní tak rozhodně podbízivým způsobem ani na úkor kvality své tvorby. Na albu opět najdeme celou řadu fascinujících momentů, překrásných tónů a pohlcující atmosféru dávno zašlých časů.