Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Představovat legendu českého death metalu není třeba. Minimálně každý, kdo se alespoň trochu zajímá o domácí scénu, zaregistroval, že TORTHARRY existuje. I já o existenci a oblíbenosti této smečky vím už od devadesátých let, kdy jsem je vždy někde viděl a něco slyšel. Nijak zvlášť mě nikdy nezaujali, a proto jsem se nepídil po bližším poslechu a dostání se pod kůži jejich písním. Nu, po zpětném ohlédnutí vím, jaká to byla chyba. Netvrdím, že tvorba této kapely objevuje Ameriku a je bůhví jak světoborná. Je z ní ale cítit poctivost každým coulem a nezměrná naléhavost projevu.

Byl jsem zvědavý, jak se kapela popere s absencí jedné kytary, když ji po letech opustil Martin Máca Hrubý a náhrada se nenašla. Není problém nahrát více kytarových stop, ale pak je zase problém zapojit takové skladby do koncertních setlistů a nepůsobit poněkud chudě. To bych ale tvořivé duo Lemyho a Heatleyho podcenil. Ano v doprovodech slyšíme, že s basou hraje i kytara, ale právě basa je nastavena tak, že nejen hraje ony spodky, ale často jakoby suplovala druhou kytaru. Ne vždy se jí daří, ale mnohdy mi nezbývá, než smeknout. Nehledě na to, že Dan Pavlík má nástroj na sto procent zmáknutý a bez druhé kytary se obejde. Na jednu stranu se od předchozí tvorby liší strohostí kytarových nástrojů, ale zase je díky jedné kytaře hudba TORTHARRY brutálnější a jednoznačnější. Aby nepadla mýlka, nečekejte primitivní řezbu bez technického či uměleckého přesahu. Hudba jen víc táhne na branku.

Výborné jsou i texty Štefana Ležoviče, které v bookletu naleznete jak v anglické verzi, tak pro jazykové neznalce v mateřštině. Alespoň se nemusíte obávat, že vám nějaké slovo unikne a s ním i celkový význam. Byla by to celkem škoda, protože jsou už tradičně výborné. A to není rozhodně v death metalu, kde se nehraje na takovou zbytečnost, jakou jsou texty, příliš rozšířený jev. Zamýšlí se nad okolním světem, který se vám vkrádá do života, lžemi, co se do vás perou... Ano, mohlo by to působit velice lacině, pustit se podobných témat někdo méně inteligentní a vypsaný než Štefan. Naštěstí se toho zhostil právě on a tak s chutí do čtení. Navíc je umocnil obrázky v bookletu a zajímavou obálkou mistr Deather, kterého rovněž nemusím představovat. Jeho umění zdobí čím dál víc desek a zatím se nestalo, že by jedna byla podobná druhé nebo že by dokonce ztratily něco na svém kouzlu. Když přičteme zvuk ze slavného polského studia HERTZ, vypadá, že hodnocení musí být absolutní, bez výhrad. Zastavím se u studia, které umí jak výstavní zvuky, tak přeřvané paskvily. TORTHARRY patří někde mezi. Tedy deska není přeřvaná, ale ani ne výstavní. Tím ale netvrdím, že je zvuk špatný. Je parádně ostrý, čitelný. Líbí se mi barva všech nástrojů. Tady je znát jak zkušené oko pánů zvukařů, tak umělců. Věřím, že se mnou nebude někdo souhlasit, ale připomínám, že moje hodnocení je subjektivní (dynamiku neřeším). Nicméně se odpoutejme od formy balení a zvukové a vrhněme se na to nejdůležitější, a to hudbu samotnou.

Nehledě na fakt, že TORTHARRY hrají přes dvacet let, jejich death metal je nohama v současnosti. Nemyslím metal emocorový, progresivní nebo djent. Je to death hrubého zrna, ale nesází jen na rychlost či temnotu. Groove rify vládnou písním a stejně tak podstatný vliv má i melodika. Tu nalezneme hlavně v sólech, ale nebojme se sklouzávání do slzavých vod. Jen je jejich nářez poměrně variabilní a razantní. Pestrosti se dočkáme v pěvecké rovině, kde hlavní slovo má Dan, ale Lemy mu zdatně sekunduje. Mně osobně příliš Danův hlas nesedí. Víc se mi zamlouvá hlasově uvolněnější Lemy. Mám sice raději hluboký growling než řev, ale připadne mi, že Dan se do hloubek jen snaží dostat za každou cenu a výsledek je pak jaksi křečovitý. Kdežto Lemy ten chřtán zkrátka otevře a řve. Vždy je vyhráno, když máte v sestavě dobrého bubeníka. To není jenom základ, ale když je opravdu dobrý, tak vás vytáhne i o několik tříd výš. Panther patří mezi velice zdatné řezníky. Přesná a pestrá hra nezavazí festovním úderům a stejně tak i v rychlých tempech slyšíte, že by klidně mohl ještě přidat, že nejede nadoraz.

Jak vidno, TORTHARRY jsou zkušení a vyhraní muzikanti a nemělo by nic vadit v dokonalosti. Dokonalost ale neslyším. Cítím potenciál, ale nenaplněný. Skladatelské umění je výborné, ale geniální nápad je střídán častější vatou. To je ohromná škoda a TORTHARRY i nadále zůstanou sice uznávaným, ale ne obdivovaným jménem. Když to srovnám například s HYPNOS, tam cítíte ten rozdíl, kdy je kapela na obdobné hráčské úrovni, ale naprosto odlišným fluidem. Pro věrné fanoušky kapely je  ale „Follow“ povinností a věřím, že i s hodnocením půjdou výš než já. Jak jsem už psal, vše je jen otázkou vkusu a netřeba se rvát.