Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Znáte ten pocit, kdy koukáte na úplně prázdnou stránku ve wordu a přemýšlíte, jak začít první větu? Čeho se chytit? Za jaký konec to vzít? V případě ruské kapely Transnadežnosť jsem to slovo prostě napsal do gůglu, kde na mě vyskočila recenze u kolegů na HMB (10 z 10, sakra!) a pak bandcamp a facebook a řeči o tom, že psychedelic / stoner / post / space / heavy rock jako kráva. No. Zkusil jsem si to dát ještě do překladače, protože při dobré radě ve škole „uč se jazyky, neztratíš se ve světě“ na ruštinu zapomněli, a tak se teď trochu ztrácím. Nadežnosť je podle toho internetu něco jako spolehlivost (asi), takže společně s trans to bude určitě něco o drogách.

Podle cédéčka, které je pro mě naštěstí psáno ryzí latinkou a navíc v angličtině, lze prolustrovat složení kapely, nástrojové obsazení, informace o nahrávání, hostech a jeden citát od Williama Blakea. Nic, co by nějak překvapovalo, vzbuzovalo naděje nebo naopak odrazovalo (ostatně vydání jako prostý 4-panelový digipak s nulovou přidanou hodnotou taky nic velkého nevzbuzuje). Jdeme na to, bez předsudků, čeká nás víc jak padesát minut...

Instrumentální rock. S lehkým závanem psychedelie a pokusem o matematiku, která se učí sčítat a odčítat zhruba do dvaceti. Znáte Naxatras? Psali jsme o nich, jsou z Řecka a hrají psychedelický rock, nahrávají ho živě a dělají to všechno s velkým přehledem. Tenhle ruský kvartet zní docela podobně (bez zpěvu), jen ani zdaleka nemá tolik nápadů a umu, spíš se učí, rozkoukává kolem sebe a sem tam má štěstí a vypustí do světa docela zajímavý moment (Kailash). Stejně tak mě napadli moji oblíbení My Sleeping Karma, kteří se rovněž přehrabují v hlubších a skrytějších polohách (ne)vědomí a jde jim to docela dobře.

Transnadežnosť ve srovnání s uvedenými jmény zní o poznání jednodušeji, předvídatelněji a rutinněji. Nerad bych použil slovo amatérsky, protože tak špatné to zas není a svůj standard si kapela plus mínus drží. Na druhou stranu základní, nosná myšlenka desky je velice jednoduchá, poplatná žánrovým pravidlům, v ničem nepřekvapuje a o získání posluchače spíš usilovně bojuje, než že by si ho hravě omotávala kolem prstu. Skladby plynou bez větších emocí, místy se natahují nad rámec zdravého přístupu (protože psychedelie) a obecně je z nich slyšet snaha prodlužovat, hrát si a upadat kamsi do bezvědomí. Což se kapele možná daří, mě jako posluchači už tolik ne.

Na tento základ, občas fungující, občas kompozičně kostrbatý (Pacha Mama), kapela přilepila dva hosty, jejichž role přináší drobná pozitiva. Zpěv Egora Svysokihgora nepatří k pilířům pěveckých soutěží, ale na nahrávce znamená svěží ruský větřík ... stejně jako trubka Alekseye Gorshkova, potlačená dusítkem (Day / Night), probouzející docela útulnou a intimní atmosféru. Není to moc, ale vzhledem k výchozí situaci (žánrový standard bez přidané hodnoty) je to lepší než nic.

Závěr z dnešního psaní by mohl být zhruba ten, že deska Monomyth svou kvalitou patří do místní scény, protože na cokoliv dalšího jí zatím nestačí dech. Jestli to někdy bude lepší, se neodvažuju odhadovat. No vlastně ... myslím, že nebude.