Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I když mnozí Trelldom pohřbili, mě nevyjímaje, jmenovaná zombie se má čile k světu a podává svědectví o situaci v podzemí. Klouby a vazy moc nefungují, potřebují čas na to se rozehřát, proto se musíme připravit na volnější tempo. Ovšem právě díky němu vyniká síla temnoty ve skladbách vězněná.

Album ve mně vyvolává silné dojmy, rezonují ve mně vzpomínky, které se zdají být jeho součástí stejně přirozeně jako moderní háv. Není zde ani špetka sentimentu, není proč se obracet vzad a hledat kdysi úspěšné metody. Přesto se zdá, jakoby Trelldom čerpali z nejlepších inspiračních studní severského, lehce avantgardního metalu. Když nic jiného, tak aktuální album ukazuje, že silná kompozice je základ. Pak samozřejmě záleží, jak se to zaranžuje a následně zahraje, ovšem ten první krok je zásadní a od něj se vše odvíjí. Ne každému je ale dáno něco podobného stvořit.

Gaahl je nepochybnou ikonou, která může s hrdostí deklarovat svoje díla. Ne všechno, kam kdy strčil svoji bradku, se mi nekriticky líbí, ale většinou s tím nemám zásadní problém. U posledního alba Trelldom ovšem nacházím jistou genialitu a silný důraz na pocitovou stránku věci. ...by the Shadows... nemá ničit, ale otevírat prameny nálad a to se nepochybně povedlo. Album otevírá basou podepřená rytmika, která naznačuje, že půjde o víc než namlácenou metalovou fošnu. Následující strohá a temná podivnost jen potvrdí můj odhad a vláčí mě do nitra příjemně avantgardního díla. Nejeden posluchač bude překvapen stylem matoucím snad i samotné tvůrce. Nepopiratelně severská atmosféra se sráží s hudebním minimalismem temného rocku a mnohými očekávaný black metal stojí ve frontě na lístky. Album zahaluje zvláštní melodický výraz, jeho dekadentní zabarvení mažou jen šílené saxofonové party, ze kterých bych někdy zešílel, ale zdají se být důležitou protiváhou na vahách normality. Saxofon už nejde považovat za kdovíjak originální nástroj použitý metalovou kapelou, to až jeho promyšlené zapojení do hudby jako celku pomáhá stvořit něco nového. Na ...by the Shadows… se představuje jako zploditel na první poslech magorických výlevů, kdy se jeho skřeky pletou do hutných vod metalové žumpy a lakotně na sebe strhávají pozornost. Umí však i jen lelkovat v pozadí a jemně přihrávat hlavním hráčům do hry. Nějaké individuální jamování tady mnoho místa nemá.

I když deska má své tvrdé rysy, mnohem raději ukazuje svou jemnější stránku. Proto jsou kromě elektrizujících kytarových pasáží silným zážitkem místa, která má pod palcem akustická kytara, co chvíli doplněná Gaahlovým čistým zpěvem případně deklamací. Málokdo by možná řekl, že tahle ex-gorgorothská zrůda je schopna něčeho tak jemného a citlivého? Místy nemám daleko k dojetí.

Trelldom svým vlastním způsobem ukázali, jak málo stačí k silnému zážitku a já žasnu, jak snadno taková divná, „nekomplikovaná“ hudba dokáže zrodit pocity blízké nirváně. Už dlouho jsem to neudělal, ale teď jo – sluchátka na uši a volume hodně doprava. Poslední dobou převažující potřeba ticha je pryč a užívám si hudbu hodně nahlas. Cítím podobné mrazení jako u posledních DHG. Norské fluidum opět vytrysklo mocným gejzírem a pár měsíců před koncem roku hodilo na stůl adepta na vavříny.