Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V posledních dnech  mě to stále víc a víc směřuje k rocku v jeho jednodušších a přímočařejších podobách. Důležitá je pro mě esence radosti a uvolněného muzikantství, které často patří k těžko sehnatelným bonusům. Naposledy jsem se náramně poměl ve společnosti belgičanů Triggerfinger.

Koukám na šikézní obal a podle jeho salónní atmosféry trochu tipuju na chlápky ve středním věku, kteří bez křeče a s notnými  zkušenostmi v zádech dělají hudbu, ke které nepotřebujete PIN ani žádná jiná hesla. Jak moc je to pravda, musí zhodnotit každý sám, ale přístupnost a stravitelnost tomuto albu upřít nelze a právě ta byla tím prvním, co zatnulo drápek v mojí hlavě. Chybou by však bylo zamněnit onu přístupnost s pouťovou šminkou a laciným pozlátkem.Tomu odporuje na první poslech patrný originální postoj založený na zajímavých melodických postupech a kompozicích (taková Trail Of Love by svou podivnou melodií dokázala probudit i mrtvého, zní všelijak jen ne normálně). Ale v hlavním plánu je zřejmá snaha o to, aby se věc zbytečně nekomplikovala a hned od základů se nezasírala obalem laciné bižuterie. Výsledek je potom pro posluchače hezky srozumitelný a hraje to, jak má.

By Absence Of The Sun dokazuje, že jít přímou stoner rockovou cestou je stále atraktivní způsob, jak povědět vše, co máte na srdci a přitom se bavit. Kapele se i bez tlaku na pilu podařilo stvořit příjemný, hrubý zvuk, který musí každou chvíli bojovat s výrazným  vokálem Rubena Blocka. Barva jeho hlasu mi do podobné muziky moc nesedla, spíš bych ho viděl u některé indie kapely typu The Killers (připoměl mi je např. v There Isn´t Time). Postupem času se ale obě složky propojily a já objevil zvláštní kouzlo vyvěrající z jejich spolupráce. Zpěv je rozhodně velmi výrazným znakem kapely, nehledě k tomu, že na něm stojí celá řada zajímavých melodií sršících živelným entuziasmem.

Jinak je přítomno vše, co by člověk čekal od poctivého stoneru. Husté riffy brané pěkně od spodku tvoří s podladěným nářadím základ nerozbitného monolitu. Zvuk hezky vrčí a rezonuje jako lámající se nehty toužící rozedrat betonový korpus. Zahušťuje ho výrazná basa, která s neúnavným zápalem proráží zvukový kabát a slyšitelně bručí. Když se naladíme na stejnou vlnu s kapelou, čeká nás cestování po hmatníku git/bas nahoru dolů jako při rozcvičce. Příjemnou samozřejmostí je časté střídání rytmu, kdy je houpavé tempo každou chvíli rozbito divoce riffující kytarou až k bezvědomí. Nebo nás vyleká chvíle ticha rušená jen odbíjením činelu, než to celé začne nanovo.

I přes to, že kapelu tvoří trio muzikantů, překvapí bohatý a neředěný zvuk. Kdoví, kolik je za tím studiových kouzel, ale výsledek je prudce návykový. Tomu odpovídá množství času strávených poslechem. Na albu je dvanáct fláků plus bonus v podobě coveru This Is The One od Method Mana, což v součtu dělá hezkých třiapadesát minut a po celou dobu nic neztrácí na přitažlivosti. Kromě chytlavého zvuku  za to můžou už zmíněná kouzla s melodiemi a pozitivní energie, která z desky vyzařuje. S tímhle albem je to jako s rybama, čas strávený v jejich revíru se ze života neodečítá.