Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tristitia - Crucidiction

TristitiaCrucidiction

Garmfrost1.2.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Mp3 player Sony Ericsson + PC, Koss Spark Plug
VERDIKT: Letmé připomenutí nenápadné švédské ódy na žal, která do metalového odění ráda přimíchala i klasické kytarové harmonie.

Na švédskou tryznu Tristitia jsem pod nátlakem nápadnějších a možná i zajímavějších interpretů dokonale zapomněl. Přitom to není tak dávno (vlastně skoro dvacet let...), co jsem zčernale poetickou fošnu Crucidiction točil v kazeťáku do zblbnutí. Pak přišel zkrat, ztráta paměti, blik – dvacet let nevědomí a já úplnou náhodou při klikání na youtube narazil na zavátou doomárnu, která si zaslouží připomenutí.

 

 

Tristitia je sice z Halmstadu a v sestavě figurovali samí seveřané, ale v centru stál multiinstrumentalista rodem z Chile, Luis B. Galvez. Ten se obklopoval neustále novou sestavou, což činil i v dalších různých projektech, tudíž tuším, že pan Galvez byl buď velice přísný vůdce nebo člověk, se kterým vyjít nebyla sranda. Vzhledem k tomu, že je kapela mrtvá už patnáct let, je vše jedno. Spíše jsem si jen tak posteskl, kde je všem těm zajímavým kapelám tvořícím devadesátkovou scénu konec. Je mi jasné, že mezi nimi bylo dost vyžírků, co naskočilo na úspěšnou vlnu a při zakolísání skákalo přes palubu. Ale určitě i hodně srdcařů. Na ty vzpomínám. Na Cemetary například. A podobné...

 

Crucidiction je druhým albem a vyšlo pouhý rok po debutu, nahraným v lehce pozměněné sestavě. One with Darkness bylo více dřevním a méně rozmanitým černavým doomem než jeho následovník. Na dvojce se styl jedničky hezky vybarvil. Znát je to zejména v použití vícera akustických kytar a v mnohem různorodějším zpěvu démonického nezmara Thomasa Karlssona (Autopsy Torment, Devil Lee Rot, Beneath Slumber atd. atd.).

 

tristitiabooklet

 

Na Crucidiction najdete širokou škálu metalového stylu. Do začernalého doomu jsou vetkána heavy sóla a vyhrávky. Častým doprovodem ostrých riffů jsou komorní vybrnkávačky sahající až ke klasické kytarové hře. Všudypřítomné žalky chmurky dávají vzpomenout na první pokusy Katatonie nebo lépe October Tide. Na své si přijdou i fans Black Sabbath. Tempo je velice pozvolné a tíživé. Tenkrát jsem si nevšiml, kolik toho byl Galvez schopný narvat do jinak úsporného žánru. V ubíjejícím tempu měnící se nálady a změny lekají posluchače v jeho pospávání. Basa jen dobarvuje vynikající kytary a nedosahuje barevnosti vícestrunných kamarádek. Což je škoda. Mám rád výraznou basu. 

 

Texty jsou plné protikřesťanského rouhání bez významnější metafory. Je vidět, že se Tristitia řadila k satanismu hudebnímu, sahajícímu do osmdesátých let, kde se to čerty a démony hemžilo jak v cirkusové manéži. Když Crucidiction vyšlo, uměl jsem anglicky říct maximálně fuck off, náročnost textů jsem tedy fakt neřešil. A dnes je mi ukradené, zda vzpomínám na básnické obraty nebo tupé plácání. Mám zafixovánu skvělou muziku, která mě i po tolika letech umí potěšit.

 

tristitiaband

 

Crucidiction neobstojí v rámci dnešní doby, kdy podobná díla, ve kterých by se sázelo na tiché mísení heavy metalu s blackem a doomem, často nevychází. Tristitia se nestala legendou v kontextu historie asi i proto, že se v jeden okamžik urodilo tolik geniálně stylotvorných pecek, že nenápadná a tichá žánrovka neměla větší šanci. Já si však díky Christianic Indulgence zavzpomínal na dobu, kdy mi končilo období krásných „náct“ a pod vlivem podobně poetických nahrávek psal dlouhé básně a za zavřenými víčky odlétal hodně daleko…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky