Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Triumph, Genus - Všehorovnost je porážkou převyšujících

Triumph, GenusVšehorovnost je porážkou převyšujících

Garmfrost25.1.2014
Zdroj: CD jewel case
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Mrazivě intelektuální black metal bez kompromisů a zbytečných ohledů.

Už jsem se zmiňoval, že mě oslnila podzimní nálož kvalitních desek naší černé scény. Jakoby se všechny domluvily a naservírovaly nám každá porci nebývalých chutí. K nim patří i projekt už docela zvučného jména TRIUMPH, GENUS. Kdože to je? Pro ty, kteří se s nimi ještě nesetkali, budiž informací, že za T, G stojí duo známých person našeho podzemí. Svar (Sator Marte) a Jaroslav (Kult Ofenzivy). Co dokážou, ukázali už na splitku VINDORN / TRIUMPH, GENUS / SATOR MARTE (Schwaerze Productions), které sklidilo pozitivní ohlasy a T, G se rázem dostali do spektra pozornosti nejen domácích fans a vydavatelství. O pár měsíců později, tentokrát pod hlavičkou Iron BONEHEAD PRODUCTIONS, vyšla deska dlouhohrající a dech vyrazila nejen mně, ale doslova všem. Deska je to kratičká (necelé dvě minuty přes půl hodiny), avšak stačí k tomu, aby se pánové do sytosti vyjádřili. Skladeb je zde šest s průměrnou délkou cca pět minut, takže nehrozí ani ukvapenost nebo naopak rozvláčnost.

 

A nyní už k muzice samotné. Jedná se o rychlý black metal s lehkou inspirací ve starých Satyricon (jak se nechali pánové sami slyšet), ale slyším zde i sounáležitost k progresivní větvi nastavené třeba Deathspell Omega. S tím by se mnou tvůrci zřejmě nesouhlasili, ale nemůžu si pomoct, slyším to tam. Dominantou jsou česky zpívané texty páně Jaroslava. Když píšu zpěv, nepředstavujte si nějaké trylky. Spíše temná deklamace a vrčení. Na rozdíl od jeho domovské kapely je jeho hlas nepoměrně více dynamický a proměnlivý. Je mu rozumět každé slovo, na každou hlásku je dán důraz, potřebuje-li to a vyžaduje-li si to význam věty. Na své si přijdou milovníci filozofie, která je zde rozpracována s evidentní znalostí a přehledem témat, která se v písních rozebírají. Jaroslav je nekorektní a přísný. Na druhou stranu, jak zpívá v jedné skladbě, mají jeho texty přesah. Není vše takové, jak se zdá a o všem je třeba dumat a vzdělávat se. Myslím, že vnímavý posluchač se může mnohé dozvědět, nebo alespoň dostane tip na přemýšlení. Každopádně jsou jak zpěv, tak texty absolutně opravdové a uvěřitelné. Nemáte pochyb, zda to muzikanti myslí vážně.

 

Když se odpoutáme od Jaroslava, můžete si užít Svarovo umění multiinstrumentalisty s velkým talentem. Rychlé bicí se nenesou v jednom duchu, ale jsou značně variabilní, obohacené o různé vycinkávačky na hajtku, přes parádní kreš k zajímavým přechodům. V kytarách, které se vzájemně doplňují, je místo pro citlivé harmonie, aniž by se ubíralo na krutosti a extrému. Je mi sympatické, že ani basa nezahálí jako pouhý doprovod stvrzující sound. Naopak je zakomponována do společného díla a má dostatek prostoru a samostatnosti. Celek pak uhání velice rychlým tempem k cíli. „Všehorovnost…“ je parádní ukázkou nevšedního zběsilého black metalu, který uchvacuje jak naprosto úžasným zvukem, tak jakousi lehkostí projevu a opravdovým hněvem nebo spíš misantropickým znechucením. Nemá žádný význam vytahovat jednotlivé písně. Každá je tak důležitá a nadprůměrná pro celek; a přemýšlet o „hitu“ by znamenalo trhat koncepci na kusy. Desku samotnou pak zdobí jednoduchý, ale působivý cover od německého umělce Arno Brekera.

 

Vrtá-li vám hlavou otázka, zda má deska slabiny, vězte, že jsou minimální a k absolutnímu vrcholu jí chybí jen kousíček. Pevně věřím, že onen vrchol pánové zdolají deskou příští (bude-li).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky